Opravdový lidský rozvoj

 

IV. kapitola
Opravdový lidský rozvoj

 

27.       Pohled na současný svět, k němuž nás vybízí encyklika, nás vede především ke zjištění, že rozvoj není proces přímočarý, automatický a svou povahou neohraničený, jako by při splnění jistých podmínek mohlo lidstvo rychle dospět k bezmezné dokonalosti.[49]

            Takové pojetí, spojené spíše s chápáním pokroku podle osvícenské filozofie než s chápáním rozvoje[50] ve smyslu specificky hospodářsko-sociálním, se nyní zdá být vážně zpochybněno, zvláště po tragických zkušenostech obou světových válek a po plánovaném a částečně uskutečněném vyhlazení celých národů a při hrozícím atomovém nebezpečí. Po prostoduchém, iracionálním optimismu se zákonitě dostavily obavy o osud lidstva.

 

28.       Současně však prodělává krizi také rozvojová koncepce zvaná ekonomická nebo ekonomistická. Dnes je skutečně možné lépe pochopit, že pouhé hromadění statků a služeb, i když je k užitku většiny, k lidskému štěstí nestačí. Tudíž ani přístup k množství skutečných vymožeností, jaké přinesly v poslední době věda a technika spolu s informatikou, s sebou nenese vysvobození od všemožného otroctví. Naopak, zkušenosti nedávných let nás učí, že celá ta spousta snadno dostupných prostředků a možností se obrací proti člověku a zotročuje ho, není-li řízena mravním smyslem a zaměřena na opravdové dobro lidského rodu.

            Obzvlášť poučné je, zdá se, jedno zarážející zjištění z nejnovější doby: vedle bídy zaviněné zaostáváním, kterou nelze trpět, máme před sebou jistý nadměrný rozvoj, který je též nepřijatelný, neboť se příčí opravdovému dobru a štěstí stejně jako nerozvinutost. Nadměrný rozvoj, záležející v přílišné hojnosti hmotných statků všeho druhu u některých společenských vrstev, snadno lidi mění v otroky "vlastnění" a bezprostřední poživačnosti, kteří nevidí jiný obzor než rozmnožování statků, které již mají, nebo jejich nahrazování jinými, ještě dokonalejšími. Je to takzvaná konzumní společnost neboli konzumismus, který s sebou nese tolik plýtvání a odpadků. Vlastněný předmět, nahrazený jiným, dokonalejším, je odhozen, aniž si člověk uvědomí jeho vlastní možnou trvalou hodnotu, anebo že by mohl posloužit ještě nějakému chudšímu člověku.

            Všichni zblízka pozorujeme důsledky zvrácené vůle, kterou otročíme pouhé spotřebě: především vulgární materialismus a současně hlubokou neuspokojenost. Je lehko pochopitelné, že nejsme-li odolní vůči záplavě reklamy a vůči neustálé svůdné nabídce zboží, pak čím víc kdo má, tím víc dychtí mít. Hlubší tužby přitom zůstanou nenaplněny, dokonce je už snad ani nemáme.

            Encyklika papeže Pavla VI. signalizovala dnes tak často zdůrazňovaný rozdíl mezi "mít" a "být"[51], který předtím přesně formuloval 2. vatikánský koncil.[52] Vlastnění věcí a statků samo o sobě člověka nezdokonalí, jestliže nepřispívá k dozrávání a obohacování jeho "bytí" nebo k uskutečnění jeho lidského poslání jako takového.

            Zajisté, protiklad mezi "být" a "mít" ani nebezpečí spočívající v samé podstatě věci, že totiž prostě hromadit věci a snažit se nahrazovat je novými bude pokládáno za víc než samotné "být", se nemusí nutně zvrátit v rozpor. Jedna z největších nespravedlností současného světa záleží v tom, že poměrně málo lidí vlastní mnoho, a mnoho lidí nevlastní skoro nic. Je to nespravedlnost vyplývající ze špatného rozdělování statků a služeb, původně určených pro všechny.

            Popíšeme to takto: Jsou jedni – nečetní, kteří mají mnoho; poněvadž kult majetku je jim překážkou, aby obrátili stupnici hodnot, skutečně nedokážou dospět k "bytí". A jsou druzí – totiž množství těch, kteří vlastní málo nebo nic; poněvadž jim chybějí i základní statky, nemohou směřovat k tomu, k čemu jsou jako lidé povoláni především.

            Zlo nezáleží ve vlastnictví jako takovém, ale v takovém vlastnictví, které u předmětu vlastnictví nedbá na jakost a na správnou stupnici hodnot; tato jakost a stupnice vycházejí z toho, že samotné statky i zacházení s nimi jsou podřízeny "bytí" člověka a jeho pravému poslání.

            Je to důkaz, že ačkoli má rozvoj svůj nezbytný hospodářský rozměr, neboť musí umožnit co největšímu počtu obyvatel světa užívání statků nutných k "bytí", není tímto rozměrem vyčerpán. Je-li na něj zredukován, obrací se proti těm, kterým chceme, aby sloužil.

            Příznačné rysy plného, "lidštějšího" rozvoje, který by byl při respektování hospodářských požadavků udržitelný a na výši pravého povolání člověka, muže a ženy, byly popsány Pavlem VI.[53]

 

29.       Rozvoj nejen hospodářský se řídí touto skutečností a tímto posláním člověka v jeho celistvosti neboli také úlohou jeho ducha. Člověk nepochybně potřebuje stvořené statky a výrobky průmyslu, který se neustálým vědeckým a technickým pokrokem rozvíjí. Stále nové možnosti disponování hmotnými statky, jestliže slouží uspokojování potřeb, otvírají nové obzory. Nebezpečí zvráceného konzumismu a nadbytečné vyumělkované potřeby nesmějí překážet uznání a užívání nových statků a prostředků, které máme k dispozici. Ano, musíme v nich vidět Boží dar a odpověď na poslání člověka, které se plně uskutečňuje v Kristu.

            Máme-li však dosáhnout opravdového rozvoje, nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele úlohu ducha, na níž se zakládá vlastní povaha člověka: Bůh ho totiž stvořil ke svému obrazu a podle své podoby (srov. Gn 1,26). Tělesná a duchovní přirozenost je symbolizována v druhé zprávě o stvoření dvěma prvky: zemí, z které Bůh vytvořil fyzickou přirozenost člověka, a duchem života, který mu vdechl (srov. Gn 2,7).

            Člověk tak má jistou podobnost s ostatními tvory: je povolán, aby jich užíval, staral se o ně a, stále podle líčení knihy Geneze (2,15), je umístěn v zahradě, aby ji obdělával a střežil; tím je ustanoven nade všemi tvory, které Bůh dal do jeho moci (srov. tamtéž, 1,25-26). Ale současně má člověk zůstat podřízen vůli Boha a Bůh mu stanoví meze v užívání a ovládání věcí (srov. tamtéž 2,16-17), podobně jako mu slibuje nesmrtelnost (srov. tamtéž 2,9; Mdr 2,23). Člověk tedy jako obraz Boha má jistou podobnost také s ním. Shodně s tímto učením nemůže rozvoj záležet jen v užívání, ovládání a neohraničeném vlastnění stvořených věcí a produktů lidského umu, nýbrž spíše v tom, že jejich vlastnění, ovládání a zacházení s nimi je podřízeno podobnosti člověka Bohu a jeho povolání k nesmrtelnosti. To je transcendentní pravda o člověku, kterou, jak je vidět, sdílejí od počátku muž a žena (srov. Gn 1,27) a která je proto základem společnosti.

 

30.       Rozvoj, jak ho chápe Písmo svaté, není pojem pouze "laický", "světský", ale jeví se také – se svým těžištěm společensko-hospodářským – jako novodobé vyjádření základního rozměru vlastního povolání člověka.

            Člověk totiž nebyl stvořen nehybný a statický. Jeho první biblický popis ho představuje jako tvora a obraz, kterého určuje jeho původ a podobnost: to je, co ho dělá člověkem. Ale to všechno vtiskuje do každé lidské bytosti, ať je to muž nebo žena, každému zvlášť i oběma společně, zárodek nezbytnosti plnit přirozený úkol. Tímto úkolem je bezpochyby vláda nad tvory, "obdělávání zahrady". Úkol má být plněn v poslušnosti vůči Božímu zákonu, a tedy také s ohledem na přijatý "obraz", který je zjevným základem vlády, přiznané člověku proto, aby dbal o své zdokonalení (srov. Gn 1,26-30; 2,15-16; Mdr 9,2-3).

            Když člověk není poslušný Boha a odmítá podrobit se jeho moci, příroda se mu staví na odpor a už ho neuznává za svého "pána", protože pošpinil Boží obraz. Povolání k vlastnění a k užívání stvořených prostředků platí sice dále, ale po hříchu se jejich užívání stává obtížným a je plné námahy (srov. Gn 3,17-19).

            A skutečně, další kapitola knihy Geneze nám ukazuje Kainovo potomstvo, které buduje "město", věnuje se pastevectví, umění (hudbě) a technice (slévání kovů); současně také začalo "vzývat jméno Pána" (srov. Gn 4,17-26). Dějiny lidského pokolení, popsané v Písmě svatém, jsou i po prvotním hříchu dějinami mnoha činů, které se ve stálém střetávání a zpochybňování hříchem opakují, vyvolávají a šíří jako odpověď na Boží povolání, dané na počátku muži a ženě (srov. Gn 1,26-28), na to povolání, jež je nedílnou součástí podoby, kterou přijali.

            Z toho plyne logický závěr, alespoň pro lidi věřící v Boží slovo, že takzvaný současný "rozvoj" se má pokládat za součást dějin započatých stvořením světa a stále ohrožených opomíjením Boží vůle a především pokušením k modloslužbě; ale tyto dějiny v hlubším smyslu souhlasí se zaslíbeními učiněnými na počátku. Kdo by si vzal za záminku, že zápas je těžký nebo že k dosažení vítězství je třeba neustálého vypětí sil, anebo by argumentoval vědomím, že on sám padne za obět nebo bude začínat stále znova, a zřekl by se obtížného, ale podnětného úkolu zlepšovat osud celého lidstva a každého člověka, ten by nedbal vůle Boha Stvořitele. V tomto ohledu jsem rozebral v encyklice Laborem exercens povolání člověka k práci, abych zdůraznil, že právě člověk je vždy předním činitelem rozvoje.[54]

            Dokonce sám Pán Ježíš v podobenství o hřivnách upozorňuje, jak přísně bude naloženo s tím, který se opovážil ukrýt obdržený dar: "Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal ... Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven" (Mt 25,26-28). My, kteří dostáváme Boží dary, abychom je zúročovali, jsme povinni "sít" a "sbírat". Nebudeme-li to dělat, bude nám vzato i to, co máme.

            Hlubší rozjímání o těchto přísných slovech nás může pohnout k tomu, abychom rozhodněji konali povinnost, která je dnes pro všechny naléhavá: napomáhat plnému rozvoji ostatních, "rozvoji celého člověka a celého lidstva"[55].

 

31.       Víra v Krista Vykupitele osvěcuje povahu rozvoje zevnitř a je také vodítkem v uskutečňování úkolu pomáhat druhým. V listě svatého Pavla Kolosanům čteme, že Kristus je prvorozený ze všeho tvorstva a že v něm je základ všeho (srov. 1,15-16). V něm totiž všechno spočívá, poněvadž Bohu "se zlíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby se skrze něho všechno smířilo s Bohem" (tamtéž, 1,19-20).

            Do tohoto Božího plánu, který začíná od věků v Kristu, dokonalém "obrazu" Otce (srov. Kol 1,15), a vrcholí v něm, "prvorozeném mezi vzkříšenými z mrtvých" (tamtéž, 1,18), je zahrnuta naše historie. Je poznamenána naším osobním i kolektivním úsilím o zlepšení životních podmínek lidí, o překonání těžkostí, stále se objevujících na naší cestě. Tím způsobem se připravujeme na účast v plnosti, která "sídlí v Pánu" a kterou on dává "svému tělu, to je církvi" (srov. tamtéž, 1,18; Ef 1,22-23), zatímco hřích, který nám ustavičně klade nástrahy a poškozuje naše díla, je přemáhán a vykupován "usmířením", které vykonal Kristus (srov. Kol 1,20).

            Tady se obzor rozšiřuje. Sen o neomezeném "pokroku" je tu znova, ale vnitřně proměněný novým viděním, které otevírá křesťanská víra; odtud přijímáme, že takový pokrok je možný jen proto, že Bůh Otec již od počátku chtěl svou slávu sdílet s člověkem v Ježíši Kristu, vzkříšeném z mrtvých: "v něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů" (Ef 1,7). V něm se také Otci zalíbilo přemoci hřích a obrátit jej v naše největší dobro[56], které nekonečně převyšuje vše, čeho může dosáhnout pokrok.

            Můžeme tedy s jistotou tvrdit, že zatímco se trápíme uprostřed temnot a nedostatků zaviněných rozvojem nedostatečným a rozvojem nezvládnutým, "tělo porušitelné na sebe jednou vezme neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost" (Kor 15,54), až Pán "odevzdá své království Bohu Otci" (tamtéž, 15,24) a všechna naše díla a všechny skutky hodné člověka budou vykoupeny.

            Pohled víry kromě toho dobře objasňuje důvody, které vedou církev k tomu, aby se zabývala problematikou rozvoje; aby k tomu směřovala povinnost její pastýřské služby; aby všechny vybízela k rozjímání o povaze a rázu pravého rozvoje člověka. Svou angažovaností chce církev na jedné straně sloužit Božímu plánu, jehož cílem je, aby všechny věci došly plnosti, která sídlí v Kristu (srov. Kol 1,19) a kterou on dal svému tělu. Na druhé straně chce plnit své základní poslání být "svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva"[57].

            Pro některé církevní otce byl takový pohled na církev inspirací k vypracování originálních koncepcí smyslu dějin a lidské práce, která usiluje o cíle ji samu přesahující (transcendentní), vždy vymezené spojením s dílem Kristovým. Jinými slovy, v patristice můžeme spatřovat optimistický pohled na dějiny a na lidskou práci jako na trvalou hodnotu vlastní činům, jež vykonal člověk, poněvadž jsou vykoupeny Kristem a určeny pro slíbené Boží království.[58]

            Stejně tak je v nejstarší nauce a praxi církve obsaženo přesvědčení, že církvi, jejím služebníkům i všem věřícím jejich povolání přikazuje mírnit bídu nuzných, ať blízkých nebo vzdálených, a to nejen ze svého přebytku, ale i z toho, co je k životu nezbytné. Doléhá-li nouze, je přímo zločinem hledět si více nádhery chrámů a bohoslužeb než jiných nezbytných potřeb; právě naopak je žádoucí to všechno přenechat jiným, aby se mohl poskytnout chléb, nápoj, oděv a přístřeší těm, kdo je postrádají.[59] Jak už bylo řečeno, poukazuje se na "hierarchii hodnot" – v rámci práva na vlastnictví – mezi "být" a "mít", zvláště když "mít", vlastnictví několika, může přinášet újmu "být" tolika jiných.

            Papež Pavel VI. se v uvedené encyklice drží tohoto učení a dává se vést pastorální konstitucí Gaudium et spes.[60] Já ze své strany chci zdůraznit důležitost a naléhavost tohoto učení a prosím Boha o sílu pro všechny křesťany, aby je věrně uváděli do praxe.

 

32.      Závazné úsilí o rozvoj národů není jen povinnost čistě individuální, tím méně individualistická, jako kdyby bylo možné dosáhnout pokroku izolovanými silami. Je to příkaz pro všechny i pro každého zvlášť, pro muže i ženy, pro společenství a národy, obzvláště pro katolickou církev i pro ostatní církve a církevní společnosti. Jsme plně připraveni v této oblasti s nimi spolupracovat. A v tomto smyslu my katolíci zveme bratry křesťany k účasti na našich akcích a prohlašujeme, že jsme ochotni podílet se na jejich akcích a přijmout jejich pozvání. V této snaze o celkový rozvoj člověka můžeme také mnoho dokázat ve spojení s vyznavači jiných náboženství, jak se to už ostatně na mnoha místech děje.

            Spolupráce na rozvoji celého člověka a každého člověka je totiž povinností všech vůči všem, musí být synchronizovaná a sdílená čtyřmi částmi světa: Východem, Západem, Severem i Jihem – neboli, abychom použili výraz dnes obvyklý, musí ho sdílet více "světů". Jestliže se naproti tomu usiluje o rozvoj pouze v jedné části světa, dělá se to k velké škodě ostatních; a tam, kde se s rozvojem začíná, nedaří se nebo se zvrátí – právě proto, že nebere ohled na jiné.

            Také národy mají právo na vlastní plný rozvoj, který zahrnuje aspekty hospodářské i společenské – o čemž byla řeč výše –, ale musí dbát i na kulturní totožnost a otevřít se transcendentní skutečnosti. Ani přímá nutnost rozvoje se nesmí brát za záminku k vnucování vlastního způsobu života nebo vlastního náboženství jiným.

 

33.       Model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka.

            Dnes snad víc než kdy jindy poznáváme vnitřní rozporuplnost rozvoje omezeného jen na hospodářskou oblast. Takový rozvoj snadno podřizuje lidskou osobu a její nejhlubší potřeby hospodářskému plánování, které sleduje jenom zisk.

            Vnitřní spojitost mezi opravdovým rozvojem a respektováním práv člověka znovu ukazuje jeho mravní charakter: opravdové velikosti člověka, v souladu s přirozeným a historickým povoláním každého jednotlivce, nelze dosáhnout výhradně využíváním přemíry statků a služeb nebo dokonalých infrastruktur.

            Když jednotlivci a tzv. lid vidí, že společnost nedodržuje důsledně požadavky mravní, kulturní a duchovní, opírající se o důstojnost osoby a o vlastní totožnost každého společenství, počínaje rodinou a náboženskými sdruženími, pak všechno ostatní – přemíra statků, hojnost technických prostředků sloužících každodennímu životu, stupeň prosperity – zavrhnou a časem tím pohrdnou. Náš Pán to jednoznačně potvrzuje v evangeliu. Upozorňuje všechny na pravou stupnici hodnot: "Neboť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale ztratil svou duši?" (Mt 16,26).

            Opravdový rozvoj, vyhovující potřebám, jež jsou vlastní lidské bytosti, muži nebo ženě, dítěti i starci, vyžaduje – u těch, kdo se činně účastní tohoto procesu a přispívají k němu – především živé vědomí hodnoty práv všech a každého jednotlivě, jakož i nutnost hájit právo, které má každý: aby mohl plně využívat dobrodiní vědy a techniky.

            Ve vnitřních záležitostech každého národa má nesmírný význam respektování celého komplexu práv: zvláště práva na život v každé fázi jeho existence; práv rodiny jako základního společenství neboli "buňky společnosti"; spravedlnosti v pracovních vztazích; práv spojených s životem společnosti jako takové ve smyslu politickém; práv založených na Božím povolání člověka – v přesahu (transcendenci) řádu přirozeného.

            Na úrovni mezinárodní neboli na úrovni vztahů mezi státy nebo abych užil běžného označení – mezi různými "světy" – je nutné plné respektování totožnosti každého národa a jeho historických a kulturních specifik. Také je nutné, jak už připomněla encyklika Populorum progressio, vytvořit každému národu možnost "posadit se ke společnému stolu"[61], místo aby jako Lazar ležel za dveřmi, kam by "psi přicházeli a lízali mu vředy" (srov. Lk 16,20). Jak národy, tak jednotlivci se musí těšit základní rovnosti[62], o kterou se opírá například Charta Organizace spojených národů: rovnosti, která je základem práva všech na účast v procesech plného rozvoje.

            Aby byl rozvoj úplný, musí se uskutečňovat v solidaritě a svobodě, přičemž z těchto zdrojů nesmí jeden vylučovat druhý. Morální povaha rozvoje a nezbytnost jej podporovat vyniknou tehdy, budeme-li brát ohled na všechno, co nezbytně vyplývá z řádu pravdy a dobra, který je člověku vlastní. Nadto křesťan, vedený k tomu, aby viděl v člověku Boží obraz, jenž je povolán k plné účasti na pravdě a dobru – a tím je sám Bůh –, pokládá úsilí o rozvoj a jeho uskutečňování bez zachovávání a respektování jedinečné důstojnosti tohoto obrazu za nesmyslné. Jinými slovy, opravdový rozvoj se musí opírat o lásku k Bohu a k bližnímu a přičiňovat se o zlepšení vztahů mezi jednotlivci a společností. To je "civilizace lásky", o které tak často hovořil papež Pavel VI.

 

34.       Morální charakter rozvoje nemůže pomíjet mlčením ani respektování tvorů, z nichž pozůstává viditelná příroda. Řekové, naznačujíce řád, který ji charakterizuje, ji nazývali "kosmos". Tato realita též vyžaduje respektování, a to v trojím ohledu, který stojí za zevrubnou úvahu:

            První úvaha záleží v tom, že je na místě čím dál lépe chápat, že nelze beztrestně využívat různých tvorů, ani živých, ani neživých – rostlin, zvířat, živlů – libovolně, podle vlastních hospodářských potřeb. Naopak, musí se doceňovat přirozenost každé bytosti a jejich vzájemné propojení v uspořádaném systému, jakým je právě kosmos.

            Druhá úvaha se zakládá na ještě tísnivějším zjištění, totiž na omezenosti přírodních zdrojů, z nichž část, jak se obvykle říká, není obnovitelná. Jejich bezohledné užívání, jako by byly nevyčerpatelné, představuje vážné nebezpečí, že už z nich nebudou moci těžit nejen nynější, ale především budoucí generace.

            Třetí úvaha se týká přímo důsledků jistého typu rozvoje na životní podmínky v průmyslových oblastech. Všichni víme, že účinkem industrializace je stále častěji znečištění ovzduší, což s sebou nese poškození zdraví obyvatelstva.

            Z toho tedy znovu vyplývá, že rozvoj, jeho plánování, užívání přírodních zdrojů a způsob, jakým se z nich těží, nelze oddělovat od respektování mravních zákonů. Jeden z nich bezpochyby vymezuje užívání viditelné přírody. Vláda, kterou Stvořitel dal člověku jako Božímu obrazu (srov. Gn 1,26), není absolutní, ani se nedá mluvit o svobodě k "užívání nebo zneužívání" nebo o libovolném nakládání s věcmi tak, jak nám to nejlépe vyhovuje. Omezení uložené člověku od počátku samotným Stvořitelem a vyjádřené symbolicky zákazem "jíst ovoce ze stromu" (srov. Gn 2,16-17) dostatečně jasně ukazuje, že ve vztahu k viditelné přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i mravním zákonům, které nelze beztrestně přestupovat.

            Správné chápání rozvoje nemůže přehlížet výše uvedený soubor úvah – týkající se užívání přírody, možného obnovování zdrojů a důsledků nezřízené industrializace –, který našemu svědomí předkládá svůj morální rozměr, podle něhož se pozná skutečný rozvoj.[63]

 

 

[49] Srov. Jan Pavel II., ap. exhortace Familiaris consortio, 6: AAS 74 (1982), s. 88: "…Dějiny nejsou jednoduše a nutně jen pokrok k lepšímu, nýbrž výsledek svobody, anebo ještě spíše zapasu mezi svobodami, které si navzájem odporují."

[50] Vzhledem k tomu bylo v textu této encykliky použito slovo "rozvoj", a ne slovo "pokrok". Avšak slovu "rozvoj" se dává plnější smysl.

[51] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 19: s. 266n: "Mít stále více nesmí však ani pro jednotlivce, ani pro národy platit za poslední cíl. Každý růst má dvě stránky ... Výlučné vyhledávání majetku se tak stává překážkou vnitřního růstu člověka a je i proti jeho opravdové velikosti. Hrabivost je pro národy právě tak jako pro jednotlivé osoby nejjasnější známkou mravní zaostalosti." Srov. též Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971), 9: AAS 63 (1971), s. 407n

[52] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 35; Pavel VI., promluva k diplomatickému sboru (7. ledna 1965): AAS 57 (1965), s. 232

[53] Srov. Pavel VI.., enc. Populorum progressio, 20-21: l.c., s. 267n

[54] Srov. Jan Pavel II., enc. Laborem exercens (14. září 1981), 4: AAS 73 (1981), s. 584; Pavel VI., enc. Populorum progressio, 15: l.c., s. 265

[55] Tamtéž, 42: l.c., s. 278

[56] Srov. Velikonoční chvalozpěv (Exsultet), (Český misál, Vatikán, Česká liturgická komise, 1983: "Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí! Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!")

[57] Srov. 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 1

[58] Srov. např. sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae (Obšírný výklad řehole), interrogatio XXXVII, 1-2: PG 31,1009-1012; Teodoret z Cyru, De Providentia, Oratio VII: PG 83,665-686; sv. Augustin, De Civitate Dei, XIX, 17: CCL 48,683-685

[59] Srov. např. sv. Jan Zlatoústý, In Evan;. S. Matthaei hom. 50 3-4: PG 58,5/508-510; sv. Ambrož, De Officiis Ministrorum, lib. II,XXVIII, 136-140: PL 16,139-141; Possidius, Vita S. Augustini Episcopi, XXIV: PL 32,53n

[60] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 23: l.c., s. 268; citát z 1 Jan 3,17 a dále: "Je všeobecně známo, s jakou rozhodností církevní otcové učili, jak mají jednat ti, kdo mají majetek, vůči těm, kdo jsou v nouzi." V předešlém odstavci papež citoval čl. 69 pastorální konstituce 2. vat. koncilu Gaudium et spes

[61] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 47: l.c., s. 280: "Svět, v němž svoboda není jen prázdné slovo a v němž chudý Lazar může zasednout u jednoho stolu s bohatým."

[62] Srov. tamtéž, 47: l.c., s. 280: "Je třeba vybudovat svět, kde by každý člověk bez rozdílu původu, náboženství a národnosti mohl vést život skutečně lidský, prostý otročení lidem..."; srov. též 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 29. Takováto základní rovnost je jeden ze zásadních důvodů, proč je církev vždy proti jakékoli formě rasismu.

[63] Srov. homilie ve Val Visdende (12. července 1987), 5: L'Osservatore Romano, 13: 14. července 1987; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971), 21 : AAS 63 (1971), s. 416n

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE