Závěrem

 

VII. kapitola
Závěr

 

46.       Národy i jednotliví lidé touží po svém osvobození. Úsilí o plný rozvoj je důkazem jejich touhy po překonání mnoha různých překážek, které jim znemožňují přístup k "lidštějšímu životu".

            V poslední době, tzn. po vydání encykliky Populorum progressio, se v jistých částech katolické církve, zejména v Latinské Americe, rozšířil nový způsob řešení problému bídy a nedostatečného rozvoje. Tento způsob činí z osvobození základní složku a první zásadu jednání.

            Kladné hodnoty, ale i úchylky a nebezpečí úchylek, spojené s touto formou nazírání problémů a jejich teologického řešení, byly patřičným způsobem analyzovány učitelským úřadem církve.[83]

            Je záhodno dodat, že touha po osvobození z každé formy ujařmení člověka a společnosti je přání ušlechtilé a správné. Právě k tomu směřuje rozvoj, nebo lépe řečeno osvobození a rozvoj, uvážíme-li úzkou spojitost mezi těmito dvěma skutečnostmi.

            Pouhý hospodářský rozvoj však nedokáže člověka osvobodit. Právě naopak, může přispět k ještě většímu zotročení. Rozvoj, který nezahrnuje i kulturní, transcendentní a náboženský rozměr člověka, přispívá ke skutečnému osvobození tím méně, čím méně uznává existenci těchto rozměrů a nezaměřuje na ně své cíle a své plány. Člověk je jen tehdy naprosto svobodný, když je svůj, když v plnosti požívá svých práv a povinností; totéž je třeba říci o společnosti.

            Hlavní překážkou, kterou je nutné odstranit, aby se dosáhlo opravdového osvobození, je hřích a struktury hříchu, které vznikají z toho, jak hřích postupně roste a šíří se.[84]

            Svoboda, ke které nás osvobodil Kristus (srov. Gal 5,1), podněcuje k tomu, abychom se proměnili ve služebníky všech. Tímto způsobem se proces rozvoje a osvobození uskutečňuje v pěstovánísolidarity, to je lásky a služby bližním, zvláště nejchudším: "Neboť tam, kde chybí pravda a láska, povede proces osvobození k usmrcení svobody, protože ta už pak nebude mít žádnou oporu."[85]

 

47.       Vůči mnoha neblahým zkušenostem posledních let a převážně zápornému obrazu dnešní doby musí církev důrazně prohlásit, že překážky, které brání rozvoji buď v důsledku nadbytku, či nedostatku, je jistě možné odstranit, a také musí hlásat důvěru v opravdové osvobození. Tato důvěra a tato možnost se konečně opírají o vědomí církve v Boží příslib, že nynější dějiny nejsou uzavřeny samy v sobě, ale že jsou otevřeny pro Boží království.

            Církev důvěřuje také v člověka, třebaže zná i zlobu, jíž je schopen. Neboť dobře ví – přestože je tu vážná překážka, hřích, přijatý jako dědičný, který se ve "strukturách hříchu" páchá snadněji –, že existuje v lidské osobě dostatek dobrých vlastností a sil, základní "dobrota" (srov. Gn 1,31); protože je obrazem Stvořitele, vystaveným spasitelnému vlivu Krista, který se "jistým způsobem spojil s každým člověkem"[86], a protože účinné působení Ducha svatého "naplňuje zemi" (Mdr 1,7).

            Není tedy důvod k zoufalství, k pesimismu ani k pasivitě. Musíme totiž, jakkoli s hořkostí, říci toto: jako je možné hřešit sobectvím, honbou za ziskem a touhou po moci, tak je možno hřešit – vzhledem k naléhavým potřebám nesčetného množství lidí trpících nedostatečným rozvojem – strachem, nerozhodností a v podstatě zbabělostí. Všichni jsme povoláni, a dokonce povinni, čelit strašlivé výzvě posledního desetiletí druhého tisíciletí; rovněž i proto, že všem hrozí vážná nebezpečí: světová hospodářská krize, totální válka bez vítězů a poražených. Tváří v tvář takovým ohrožením má rozdíl mezi lidmi a zeměmi bohatými, lidmi a zeměmi chudými malý význam – ledaže větší odpovědnost má ten, kdo více má a může více udělat.

            Avšak toto zdůvodnění není ani jediné, ani hlavní. Je v sázce důstojnost lidské osoby. Její obrana a povznášení nám byly svěřeny Stvořitelem a jejími odpovědnými dlužníky jsou v úzkém smyslu muži a ženy v každé dějinné situaci. Zdá se, jak si již mnoho lidí více nebo méně jasně uvědomuje, že obraz dnešního světa neodpovídá této důstojnosti. Každý je povolán, aby zaujal vlastní místo v tomto mírotvorném tažení a vedl je mírotvornými prostředky, aby bylo dosaženo rozvoje v míru, aby byla zachráněna příroda a svět, který nás obklopuje. Také církev se cítí zapojena do tohoto úsilí, dokonce hluboce zapojena, a důvěřuje v jeho šťastný výsledek.

            Proto se chci po příkladu papeže Pavla VI. a jeho encykliky Populorum progressio[87] prostě a pokorně obrátit na všechny, muže a ženy bez výjimky, aby v přesvědčení o závažnosti přítomné chvíle a o osobní zodpovědnosti každého jednotlivce se podíleli na iniciativách, k jakým vybízí solidarita a přednostní láska k chudým; ať je uskutečňují tím, jak vedou svůj osobní a rodinný život, jak užívají statků, jak si vedou jako občané, jak přispívají k hospodářskému a politickému rozhodování, jak se angažují v národním i mezinárodním měřítku. Vyžaduje to přítomná chvíle a vyžaduje to především důstojnost lidské osoby, neboť ona je nezrušitelným obrazem Boha Stvořitele a tento obraz je v každém z nás stejný.

            V tomto nasazení mají být synové církve příkladem. Oni jsou totiž podle Kristových slov v nazaretské synagoze povoláni, aby "přinesli chudým radostnou zvěst, aby vyhlásili zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustili zdeptané na svobodu a vyhlásili milostivé léto Páně" (srov. Lk 4,18-19). Musíme zdůraznit důležitou úlohu laiků, mužů i žen, jak to znovu připomnělo poslední synodální shromáždění. Jim náleží produchovňovat pozemskou skutečnost křesťanskou angažovaností. Oni se tu mají projevit jako svědkové a jako tvůrci míru a spravedlnosti.

            Zvláštním způsobem se chci obrátit na všechny, kdo svátostí křtu a vyznáváním téhož kreda mají s námi účast na opravdovém společenství, i když ještě nedokonalém. Jsem si jist, že jak starost, kterou vyjadřuje tato encyklika, tak důvody v ní obsažené, tak i jazyk, jímž jsou vyjádřeny, jsou jim blízké, protože vycházejí z evangelia Ježíše Krista. Můžeme tu nalézt novou výzvu, abychom vydávali společné svědectví o našich společných názorech na důstojnost člověka, stvořeného Bohem, vykoupeného Kristem, posvěceného Duchem svatým a povolaného, aby na tomto světě žil ve shodě s touto důstojností.

            Stejně tak adresuji tuto výzvu těm, kdo se s námi podílejí na dědictví Abraháma, "otce ve víře" (srov. Gn 4,11-12)[88], a na tradici starozákonní neboli Židům. Rovněž těm, kdo jako my věří ve spravedlivého a milosrdného Boha neboli muslimům, a též všem stoupencům velkých světových náboženství.

            Setkání, ke kterému došlo loni 27. října v Assisi, v městě svatého Františka, a jehož cílem bylo, abychom se modlili a zavázali se k úsilí o věc míru – každý ve věrnosti svému vlastnímu náboženskému vyznání –, toto setkání všem ukázalo, jak dalece je mír a jeho nutná podmínka – rozvoj "celého člověka a všech lidí" – též záležitostí náboženskou. Ukázalo, jak velmi záleží plné uskutečnění jednoho i druhého na věrnosti našemu povolání věřících mužů a žen, poněvadž závisí především na Bohu.

 

48.       Církev dobře ví, že nic, co se uskutečňuje v čase, není totožné s Božím královstvím a že všechna taková díla nejsou nic jiného než odlesk a jakoby předzvěst slávy království, které očekáváme na konci dějin, "až se Pán vrátí". Ale očekávání nemůže nikdy být záminkou lhostejnosti ke konkrétním situacím osobním, k situacím života společenského, národního a mezinárodního, které se – zvláště dnes – navzájem podmiňují.

            Nic, co se v určitém dějinném období může a má uskutečnit solidární snahou všech a s pomocí Boží milosti, aby byl lidský život "lidštější", třebas nedokonale a jen prozatímně, nebude ztracené ani marné. Tomu učí 2. vatikánský koncil v proslulém textu konstituce Gaudium et spes: "Neboli hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království ... (které) je tajemně přítomno už zde na zemi."[89]

            Toto Boží království se nyní zpřítomňuje především slavením svátosti eucharistie, oběti Pána. Při tomto slavení se plody země a lidské práce – chléb a víno – tajemně, ale skutečně a substanciálně – proměňují působením Ducha svatého a slovy kněze v tělo a krev Ježíše Krista, Syna Božího a Syna Mariina, skrze kterého se Otcovo království stalo přítomným mezi námi.

            Plody tohoto světa a práce našich rukou – chléb a víno – slouží příchodu definitivního Božího království, neboť Pán je skrze svého Ducha pojímá za vlastní, aby sebe i nás nabídl Otci při obnovování své jediné oběti, která je předzvěstí Božího království a hlásá jeho definitivní příchod.

            Tak Pán prostřednictvím eucharistie, svátosti a oběti, spojuje nás se sebou a váže nás vzájemně poutem, které je dokonalejší než všechny přirozené svazky, a takto sjednocené nás posílá do celého světa, abychom vírou a skutky svědčili o Boží lásce a připravovali příchod Božího království a byli jeho předzvěstí ve stínu přítomného času.

            My všichni, kdo se účastníme eucharistie, jsme vedeni k tomu, abychom prostřednictvím této svátosti objevili hluboký smysl své pozemské činnosti pro rozvoj a mír; abychom z ní čerpali energii k velkodušné službě podle vzoru Krista, který v této svátosti "dává život za své přátele" (Jan 15,30). Služba, k níž se zavazujeme – stejně jako ta, kterou vzal na sebe Kristus, a podíl, který službu naši spojuje s jeho službou –, nebude marná, ale nepochybně přinese ovoce.

 

49.       V tomto Mariánském roce, který jsem vyhlásil, aby katolíci stále častěji pozvedali zrak k Marii, jež kráčí před námi na pouti víry[90] a s mateřskou starostlivostí se přimlouvá za nás u svého Syna, našeho Vykupitele, chci jí a její přímluvě svěřit obtížnou situaci současného světa i snahy, které jsou a budou podnikány, často za cenu velkých utrpení, pro opravdový rozvoj národů, jaký naznačil a hlásal můj předchůdce Pavel VI.

            Jak to vždy dělávala křesťanská zbožnost, poroučíme obtížné situace jednotlivců Nejsvětější Panně, aby je předložila svému Synovi a vyprosila od něho jejich zmírnění a změnu. Ale předkládáme jí i situaci společenskou a mezinárodní krizi se vším, co vzbuzuje starost: bídu, nezaměstnanost, hlad, závody ve zbrojení, pohrdání lidskými právy, konflikty již existující nebo hrozící, částečné nebo totální. To všechno toužíme synovsky složit před její "milosrdné oči" a opakovat ještě jednou s vírou a důvěrou starobylou antifonu: "Svatá Boží Rodičko, prosbami našimi nezhrdej v potřebách našich, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná."

Nejsvětější Panna Maria, naše Matka a Královna, se obrátila k svému Synu se slovy: "Už nemají víno" (Jan 2,3). Ona také vzdává chválu Bohu Otci, že "sesadil mocné z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou" (srov. Lk 1,52-53). Ve své mateřské péči se zajímá o osobní i společenské stránky lidského života na zemi.[91]

            Před zrakem Nejsvětější Trojice svěřuji Marii to, co jsem v této encyklice vyložil s úmyslem vybídnout všechny, aby o tom přemýšleli a skutky napomohli k dosažení opravdového rozvoje národů, jak to zřetelně vyjadřuje modlitba mše svaté na tento úmysl:

            "Bože ... všechny národy mají společný původ a tvoří jednu rodinu: dej, ať bohatství tvých darů, kterými nás všechny zahrnuješ, umožní každému člověku plně rozvinout jeho osobnost, ať se odstraní nespravedlivé rozdíly mezi lidmi a v celé lidské společnosti ať zavládne stejná spravedlnost pro všechny."[92]

            Za to se na závěr modlím jménem všech bratří a sester. Jim také uděluji jako pozdrav a přání všeho dobra zvláštní požehnání.

Dáno v Římě u Svatého Petra dne 30. prosince 1987, v desátém roce mého pontifikátu

Papež Jan Pavel II.

 

[83] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce o některých aspektech teologie osvobození Libertatis nuntius (6. srpna 1984), Úvod: AAS 76 (1984), s. 876n

[84] Srov. apošt. exhortace Reconciliatio et paenitentia (2. prosince 1984), 16: AAS 77 (1985), s. 215-217; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 38, 42: AAS 79 (1987), s. 569-571

[85] Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 24: AAS 79 (1987), s. 564

[86] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 22; Jan Pavel II., enc. Redemptor hominis (4. března 1979), 8: AAS 71 (1979), s. 272

[87] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 5: l.c., s. 259: "Nepochybujeme, že k uskutečnění tohoto programu se k našim katolickým synům a křesťanským bratrům chtějí se svou usilovnou prací připojit také všichni lidé dobré vůle", srov. též 81-83, 87: l.c., s. 296-298; 299

[88] Srov. 2. vat. koncil, deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 4; srov. Řím 4,11 n

[89] Gaudium et spes, 39

[90] Srov. 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 58; Jan Pavel II., enc. Redemptoris Mater (12. března 1987), 5-6: AAS 79 (1987), s. 365-367

[91] Srov. Pavel VI., ap. exhortace Marialis cultus (2. února 1974), 37: AAS 66 (1974), s. 148 n.; Jan Pavel II., homilie ve svatyni Neposkvrněné Panny Marie v Zapopanu v Mexiku (30. ledna 1979), 4: AAS 71 (1979), s. 230

[92] Vstupní modlitba ze mše za rozvoj národů (Český misál, Vatikán, Česká liturgická komise, 1983)