Čtvrtá kapitola CiV

Čtvrtá kapitola

Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí

 

43. „Všeobecná solidarita je realitou, která nám přináší nejen dobrodiní, ale také povinnosti.“[1] Mnoho lidí se dnes přiklání k názoru, že kromě sebe nejsou nikomu nic povinováni. Domnívají se, že jsou nositeli pouze práv, a často mají velké obtíže s dozráváním k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i druhých lidí. Je tedy důležité podněcovat novou reflexi o tom, že práva, nemají-li se stát čirou svévolí, předpokládají povinnosti.[2] V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva.[3] Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti, nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech, a nedostatkem jídla, pitné vody, základního vzdělání a zdravotní péče v některých oblastech zaostalého světa a na periférii velkých metropolí. Tato souvislost spočívá v tom, že jsou-li individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl, stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených požadavků, zbavených jakýchkoli kritérií. Přílišné zdůrazňování práv ústí v opomíjení povinností. Povinnosti vymezují práva, protože poukazují na antropologický a etický rámec, jehož jsou práva součástí, aby se nestala svévolí. Povinnosti proto posilují práva: povinnosti podněcují k obraně a prosazování práv jako k úkolu, který je třeba přijmout ve službě dobru. Jsou-li však práva založena pouze na usneseních občanských shromáždění, mohou být kdykoli změněna a z obecného povědomí se poté vytrácí povinnost respektovat je a dodržovat. Vlády a mezinárodní organizace tak mohou zapomínat na objektivitu a „nezadatelnost“ práv. Když k tomu dochází, opravdový rozvoj národů je ohrožen.[4] Takové postoje znevažují autoritu mezinárodních organizací především u těch zemí, které nejvíce potřebují rozvoj. Tyto země totiž na mezinárodním společenství žádají, aby jako svou povinnost přijalo pomoci jim stát se „budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“,[5] to znamená aby na sebe vzaly své povinnosti. Sdílení vzájemných povinností podněcuje lidi k aktivitě mnohem víc než jen dožadování se práv.

 

44. Pojetí práv a povinností v perspektivě rozvoje musí vzít v úvahu také problémy spojené s populačním růstem. Je to velmi důležitý aspekt opravdového rozvoje, protože se týká nezadatelných hodnot života a rodiny.[6] Považovat populační růst za hlavní příčinu zaostalosti je omyl dokonce i z ekonomického hlediska. Stačí na jednu stranu pomyslet na významné snížení dětské úmrtnosti a prodlužování průměrného věku v ekonomicky rozvinutých zemích, a na druhou stranu na zjevné známky krize ve společnostech, které vykazují znepokojivě se snižující porodnost. Náležitá pozornost musí být věnována odpovědnému plánování rodičovství, jež představuje mezi jiným pozitivní přínos k integrálnímu lidskému rozvoji. Církev, jíž leží na srdci opravdový rozvoj člověka, naléhavě doporučuje plnou úctu k lidským hodnotám, což platí i pro oblast sexuality. Sexualitu nelze redukovat na prostý hedonismus a zábavu: obdobně není možno sexuální výchovu redukovat na technický návod, jehož jediným účelem je ochrana dotyčných osob před případnou nákazou či „rizikem“ početí. Znamenalo by to ochuzovat a opomíjet hluboký význam sexuality, význam, který naopak musí uznat a odpovědně přijímat jak jednotlivci, tak komunita. Tato odpovědnost zapovídá pokládat sexualitu za pouhý zdroj rozkoše i to, aby byla zatahována do politiky násilného plánování rodičovství. V obou případech jde o materialistické koncepce a o takovou politiku, v níž jsou lidé vposled vystavováni různým formám násilí. Proti tomu je třeba klást důraz na to, že primární právo v této oblasti mají rodiny,[7] nikoli stát a jeho restriktivní politika, a zajistit přiměřenou výchovu rodičů.

Morálně odpovědná otevřenost vůči životu představuje společenské a ekonomické bohatství. Velké národy byly schopny vymanit se z chudoby mimo jiné díky velkému počtu a schopnostem svých obyvatel. Na druhou stranu kdysi vzkvétající národy prožívají nyní období nejistoty, někdy i úpadku, a to v důsledku klesající porodnosti, která je hlavním problémem blahobytných společností. Snížení počtu narozených dětí někdy i pod hranici takzvané „prosté reprodukce“ způsobuje krizi systému sociálního zabezpečení, zvyšuje jeho náklady, vede k snižování uložených úspor, a tím i finančních zdrojů nezbytných pro investice, omezuje možnost disponovat kvalifikovanými pracovními silami, a tak ubývá „mozků“, z nichž může národ čerpat pro své potřeby. Málo, někdy i velmi málo početným rodinám hrozí nebezpečí ochuzení sociálních vztahů a neschopnost zajistit účinné formy solidarity. Tyto situace jsou příznakem slabé důvěry v budoucnost a znamením morální únavy. Společenskou, ba dokonce ekonomickou nutností se tak stává předkládat budoucím generacím krásu rodiny a manželství, i skutečnost, že tyto instituce jsou v souladu s nejhlubšími požadavky srdce i s důstojností lidské osoby. V tomto ohledu jsou státy povolány zavádět politiku, prosazující centrální postavení a integritu rodiny, jež je založena na manželství mezi mužem a ženou, první a životodárné buňce společnosti,[8] a starat se o její ekonomické a finanční problémy s ohledem na její vztahovou podstatu.

 

45. Odpovídat na nejhlubší morální potřeby lidské osoby má významný a blahodárný dopad i na ekonomické rovině. Ekonomika totiž ke svému řádnému fungování potřebuje etiku; ne jakoukoli etiku, ale etiku přátelskou k lidské osobě. Dnes se v ekonomické, finanční a podnikatelské oblasti o etice hodně mluví. Vznikají výzkumná centra i vzdělávací kurzy zaobírající se „podnikatelskou etikou“ (business ethics); v rozvinutém světě se šíří systém etických auditů, sledující linii ideového hnutí spjatého se společenskou odpovědností podnikání. Banky nabízejí takzvané „etické“ účty a investiční fondy. Rozvíjí se „etické financování“ především prostřednictvím mikrokreditů a obecněji mikrofinancování. Tento vývoj dochází uznání a zasluhuje si širokou podporu. Jeho pozitivní účinky lze zaznamenat i v méně rozvinutých oblastech světa. Je ale dobré vypracovat i solidní rozlišovací kritérium, neboť zjevně dochází i k jistému zneužívání přívlastku „etický“. Je-li ho užíváno příliš obecně, označuje velmi různorodé obsahy. Může to dojít až tak daleko, že pod tímto označením se skrývají rozhodnutí a závěry, které odporují spravedlnosti a pravému dobru člověka.

Velmi totiž záleží na referenčním morálním systému. K tomuto tématu přináší sociální nauka církve svůj zvláštní přínos, který je založen na stvoření člověka „k obrazu Božímu“ (Gn 1,27) – z této skutečnosti vyplývá nezcizitelná důstojnost lidské osoby, stejně jako transcendentní hodnota přirozených morálních norem. Ekonomické etice, která by odhlížela od těchto dvou pilířů, by nevyhnutelně hrozilo, že ztratí svou morální kvalitu a instrumentalizuje se; přesněji řečeno, hrozilo by jí, že bude podřízena stávajícím ekonomickým a finančním systémům, místo toho, aby korigovala jejich selhání. Kromě jiného by nakonec ospravedlňovala financování eticky sporných projektů. Slovo „etický“ dále nesmí být užíváno způsobem ideologicky diskriminujícím, jako kdyby snad platilo, že iniciativy, které tento přívlastek nezdobí, nejsou etické. Je zapotřebí usilovat – a je podstatné to na tomto místě zdůraznit! – nejen o to, aby vznikaly „etické“ sektory či segmenty ekonomiky a financování, ale aby veškerá ekonomika a veškeré financování byly etické, a to nejen díky vnější nálepce, ale respektováním vnitřních požadavků, jež jsou jejich povaze vlastní. Sociální nauka církve o tom mluví velmi jasně, když připomíná, že ekonomika ve všech svých odvětvích je dílčí oblastí mnohostranného lidského konání.[9]

 

46. Uvažujeme-li o tématech souvisejících se vztahem mezi podnikáním a etikou a o vývoji, jímž prochází výrobní systém, zdá se, že dosud platné rozlišení mezi podniky zaměřenými na zisk (profit) a neziskovými organizacemi (non profit) už není plně schopno postihnout skutečnost či nabídnout praktické směřování do budoucna. V posledních desetiletích vznikl rozsáhlý prostor ležící mezi oběma typy podniků. Tvoří ho tradiční podniky, které se ovšem zavazují dohodami o sociální pomoci k podpoře zaostalých zemí; nadace spjaté s jednotlivými podniky; podnikatelské skupiny, které sledují sociálně zaměřené cíle; rozmanitý svět zástupců takzvané občanské ekonomiky či „ekonomie společenství“. Nejde jen o „třetí sektor“, ale o novou rozsáhlou a vnitřně členěnou realitu, spojující soukromý a veřejný sektor, která sice nevylučuje zisk, ale považuje ho za nástroj k dosažení lidštějších a sociálních cílů. To, zda tyto podniky rozdělují zisky, či nikoli, nebo zda jejich právní forma odpovídá zavedeným zvyklostem, je druhotné vzhledem k jejich ochotě chápat zisk jako prostředek k dosažení lidštějšího trhu a společnosti. Je třeba doufat, že tyto nové typy podniků budou v každé zemi úspěšné při hledání vhodného právního a daňového systému. Aniž by se snižovaly význam a ekonomická a společenská prospěšnost zavedených forem podnikání, působí tyto nové formy na to, aby ekonomické subjekty stále jasněji a plněji přebíraly své povinnosti. A nejen to. Sama pluralita institucionálních forem podnikání dává vzniknout nejen lidštějšímu, ale také soutěživějšímu trhu.

 

47. Rozšíření různých typů podniků, zejména těch, jež jsou schopny chápat zisk jako nástroj k dosažení cíle, jímž je lidštější trh i společnost, musí být sledováno i v zemích, které trpí vylučováním či marginalizací z globálního ekonomického řetězce. V těchto zemích je velmi důležité postupovat vpřed za pomoci projektů založených na vhodně koncipované a řízené subsidiaritě, která slouží především k posílení práv, ale počítá také s přebíráním příslušných odpovědností. V rozvojových programech se musí dbát na zásadu ústředního postavení lidské osoby, která na sebe musí primárně brát odpovědnost za rozvoj. Hlavním zájmem je zlepšení životních podmínek konkrétních lidí v určité oblasti, aby se mohli ujmout oněch povinností, které jim nynější nouze nedovoluje plnit. Starostlivost nesmí být nikdy abstraktní postoj. Mají-li se rozvojové programy přizpůsobit jednotlivým situacím, musí být flexibilní; příjemci pomoci by měli být přímo zapojeni do vytváření projektů a stát se hlavními aktéry při jejich uskutečňování. Protože neexistují univerzálně platná řešení, je stejně nezbytné používat kritéria pro pečlivé monitorování i drobných zlepšení z hlediska solidarity. Mnohé závisí na tom, jak jsou programy konkrétně vedeny. „Hlavní odpovědnost za svůj rozvoj nesou samy národy. Této odpovědnosti však nemohou dostát, zůstanou-li vzájemně izolovány.“[10] Tato slova Pavla VI. platí tím více dnes, kdy se náš svět postupně stále víc integruje. Dynamika integrace v sobě nemá nic mechanického. Řešení je třeba hledat s ohledem na život národů a konkrétních lidí a na základě obezřetného hodnocení každé situace. Vedle velkých projektů je zde prostor pro malé projekty; především je ale zapotřebí skutečné mobilizace všech subjektů občanské společnosti, tedy jak právnických, tak i fyzických osob.

Mezinárodní spolupráce si žádá lidi, kteří se na ekonomickém a lidském rozvoji podílejí tím, že svou solidaritu vyjadřují přímo na místě, doprovázením, vzděláváním a projevováním respektu. Z tohoto hlediska by se samy mezinárodní organizace měly ptát na skutečnou efektivitu svých často velmi nákladných byrokratických a administrativních aparátů. Někdy se stává, že příjemci pomoci se stávají podřízenými svých dárců a chudí slouží k vydržování přebujelých byrokratických organizací, jež si na vlastní provoz ponechávají příliš vysoké procento zdrojů určených původně na rozvoj. Bylo by proto v tomto ohledu žádoucí, aby se všechny mezinárodní agentury i nevládní organizace zasadily o naprostou transparentnost, informovaly dárce i veřejnost o percentuálním podílu z přijatých peněz, alokovaných do programů spolupráce, o skutečném obsahu těchto programů a konečně o skladbě výdajů institucí samotných.

 

48. Téma rozvoje je dnes těsně spojeno i s povinnostmi, vyplývajícími ze vztahu člověka k přírodnímu prostředí. Toto prostředí daroval Bůh všem a za jeho užívání máme odpovědnost vůči chudým, vůči budoucím generacím i celému lidstvu. Považuje-li se příroda a především lidská bytost za plod čiré náhody nebo evolučního determinismu, oslabuje se ve svědomí lidí vědomí odpovědnosti. Věřící poznává v přírodě podivuhodný výsledek Božího stvořitelského působení, který člověk smí s ohledem na vnitřní rovnováhu samotného stvoření odpovědně užívat k uspokojení svých oprávněných materiálních i nemateriálních potřeb. Pokud se toto pojetí vytrácí, považuje člověk přírodu buď za nedotknutelné tabu, nebo ji naopak vykořisťuje. Ani jeden z těchto postojů však není v souladu s křesťanským pohledem na přírodu, plod Božího stvoření.

Příroda je vyjádřením plánu lásky a pravdy. Předchází nás a je nám Bohem dána jako prostor pro náš život. Příroda k nám mluví o Stvořiteli (srov. Řím 1,20) i o jeho lásce k lidstvu. Je předurčena k tomu, aby byla, až se naplní čas, „přivedena k jednotě v Kristu“ (srov. Ef 1,9–10); Kol 1,19–20). I ona je tedy „povoláním“.[11] Příroda je nám k dispozici ne jako „hromada bezdůvodně roztroušených věcí“[12] ale jako dar Stvořitele, který do ní vložil vnitřní řád, z nějž člověk čerpá nezbytné poučení, „aby ji obdělával a chránil“ (Gn 2,15). Je však třeba zdůraznit i to, že je v rozporu s opravdovým rozvojem, jestliže se příroda pokládá za něco důležitějšího, než je lidská osoba. Takovýto přístup ústí do novopohanských postojů nebo do nového panteismu – spásu člověka totiž nelze odvodit ze samotné přírody chápané v čistě naturalistickém smyslu slova. Proto musí být ostatně odmítnut i přístup opačný, který usiluje o naprosté technické ovládnutí přírody. Přírodní prostředí je něco víc než jen materie, s níž by bylo možno nakládat podle naší libosti. Je to podivuhodné dílo Stvořitele, které v sobě nese „gramatiku“ ukazující na účely a kritéria jeho moudrého užívání, nikoli jeho svévolného vykořisťování. Mnoho současných škod pro rozvoj pochází právě z těchto deformovaných pojetí. Redukování přírody jen na soubor nahodilých údajů je zdrojem násilí vůči životnímu prostředí a povzbuzuje i postoje, které nerespektují ani samotnou lidskou přirozenost. Ta sestává nejen z materie, ale i z ducha: jako taková oplývá transcendentními významy a cíli, jichž je třeba dosáhnout, a je normativní rovněž pro kulturu. Člověk interpretuje a utváří životní prostředí prostřednictvím kultury, jejíž směřování je zase určeno odpovědným užíváním svobody v souladu s příkazy mravního zákona. Projekty integrálního lidského rozvoje proto nesmí opomíjet příští generace, musí být ochotné k solidaritě a mezigenerační spravedlnosti a zohledňovat řadu kontextů, ať už ekologický, právní, ekonomický, politický či kulturní.[13]

 

49. Otázky spojené s péčí o životní prostředí a jeho ochranou musí dnes nutně brát v úvahu energetickou problematiku. Skutečnost, že některé státy, mocenské skupiny a významné společnosti hromadí zásoby neobnovitelných zdrojů energie, představuje vážnou překážku pro rozvoj chudých zemí. Tyto země nemají ekonomické prostředky k tomu, aby si zjednaly přístup k stávajícím neobnovitelným zdrojům energie, ani nejsou s to financovat výzkum nových alternativních zdrojů. Hromadění přírodních zdrojů, které se v mnoha případech nacházejí právě v chudých zemích, vede k vykořisťování a častým konfliktům mezi národy i uvnitř jednotlivých zemí. Tyto konflikty jsou nezřídka vedeny na půdě těchto zemí a jejich konečným výsledkem jsou obrovské ztráty na životech, ničení a další úpadek. Mezinárodní společenství má neodkladný úkol najít institucionální způsoby, jak regulovat spotřebu neobnovitelných zdrojů, jež by zahrnovaly chudé země, a tak se budoucnost plánovala společně s nimi.

I na této frontě existuje naléhavá morální potřeba obnovy solidarity, zvláště ve vztazích mezi rozvojovými a průmyslově vysoce rozvinutými zeměmi.[14] Technologicky pokročilé společnosti mohou – a nyní i musí – snižovat svou vlastní energetickou náročnost jak vlastními technologiemi zpracování, tak větší ekologickou citlivostí svých občanů. K tomu se musí dodat, že už v současnosti je možné dosáhnout lepší energetické účinnosti a zároveň podněcovat hledání alternativních energetických zdrojů. Přesto je zapotřebí i celosvětového přerozdělování energetických zdrojů, aby k nim získaly přístup i země, které je postrádají. Osud těchto zemí nemůže být ponechán napospas tomu, kdo přijde první, anebo logice silnějšího. Jde o vážné problémy, a mají-li být adekvátně vyřešeny, žádá se ode všech svědomité zvážení důsledků, které dopadnou na nové generace, zvláště na velké množství mladých lidí uprostřed chudých národů, kteří „se dožadují aktivní účasti na budování lepšího světa“.[15]

 

50. Tato odpovědnost je globální, protože se netýká jen energie, ale celého stvoření, které nesmíme novým generacím zanechat ochuzené o jeho zdroje, z nichž mnohé jsou neobnovitelné. Člověku je dovoleno odpovědně ovládat přírodu, kterou má chránit, čerpat z ní užitek a také o ni novými způsoby, s využitím pokročilých technologií, pečovat, aby mohla důstojně přijmout a dávat obživu populaci, která ji obývá. Na naší Zemi je místo pro všechny: na ní musí celá lidská rodina nacházet zdroje nezbytné pro důstojný život, a to s pomocí samotné přírody – která je darem Boha pro jeho děti –, skrze vlastní práci a vlastní tvořivosti. Musíme však upozornit na závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji i ony mohly důstojně obývat a dále o ni pečovat. To v sobě zahrnuje závazek rozhodovat „společně po odpovědném zvážení, jakou cestou se ubírat, s cílem posílit pouta mezi lidskou bytostí a životním prostředím, které má být zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž směřujeme“.[16] Můžeme si jen přát, aby mezinárodní společenství i vlády jednotlivých zemí byly schopny efektivně bránit tomu, aby bylo životní prostředí využíváno škodlivě. Je rovněž naléhavé, aby odpovědné autority vynaložily veškeré úsilí na transparentní ocenění ekonomických a sociálních nákladů spojených s užíváním společných přírodních zdrojů a břemeno těchto nákladů aby plně nesli ti, kdo tyto zdroje zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace. Ochrana životního prostředí, zdrojů a klimatu vyžaduje, aby všichni mezinárodně zodpovědní představitelé konali společně a ukázali, že jsou připraveni v dobré víře jednat v souladu se zákony a v solidaritě s nejslabšími oblastmi naší planety.[17] Jedním z největších úkolů ekonomie je právě co nejefektivnější využívání – nikoli zneužívání – přírodních zdrojů, se stálým vědomím toho, že „efektivita“ není pojem hodnotově neutrální.

 

51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou.[18] Nezbytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových životních způsobů, „v nichž by hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu byly určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích.“[19] Každé porušení solidarity a přátelství mezi občany škodí životnímu prostředí, stejně jako zhoršení životního prostředí naopak vyvolává nespokojenost v sociálních vztazích. Příroda je obzvlášť v naší době natolik integrována do společenské a kulturní dynamiky, že už sotva představuje nezávislou proměnnou. Zpustošení a vyčerpání půdy v některých zemědělských oblastech je příčinou zbídačení a zaostalosti zde žijícího obyvatelstva. Pokud se podnítí ekonomický a kulturní rozvoj těchto obyvatel, pak se tím chrání i příroda. A kolik přírodních zdrojů je ničeno válkami! Pokoj uvnitř národů i mezi národy by umožnil i větší ochranu přírody. Hromadění zdrojů, především vody, vyvolává konflikty, které doléhají na dotyčné národy. Pokojná dohoda o užívání zdrojů může ochránit přírodu a zároveň blahobyt společností, jichž se to týká.

Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpovědnost projevovat také na veřejnosti. Když tak činí, musí bránit nejen zemi, vodu a vzduch jakožto dary stvoření, které patří všem. Musí především bránit člověka před sebezničením. Je nutné, aby existovalo cosi, co bychom mohli nazvat správně pojatou ekologií člověka. Zhoršování stavu přírody jde totiž ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití; pokud je společností respektována „ekologie člověka“[20], pak z toho má prospěch i ekologie životního prostředí. Obdobně jako jsou mezi sebou propojeny lidské ctnosti, takže oslabení jedné ohrožuje i ty ostatní, tak i ekologický systém stojí na dodržování plánu týkajícího se jak zdravého společenského soužití, tak dobrých vztahů k přírodě.

K ochraně přírody nestačí jenom zásahy oživující či omezující ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to jistě důležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti. Když se nerespektuje právo na život a na přirozenou smrt, když se uměle provádí početí, těhotenství i narození člověka, když jsou lidská embrya obětována výzkumu, pak svědomí společnosti ztrácí pojem o humánní ekologii, a tím i o ekologii životního prostředí. Vzájemně se vylučuje, když se po nových generacích žádá úcta k životnímu prostředí, a přitom jim výchova ani zákony nepomáhají k úctě k sobě samým. Kniha přírody je jedna a nedělitelná: zahrnuje jak životní prostředí, tak lidský život, sexualitu, manželství, rodinu i sociální vztahy – jedním slovem integrální lidský rozvoj. Naše povinnosti vůči životnímu prostředí jsou propojeny s povinnostmi, jež máme k lidské osobě jako takové i ve vztahu k druhým. Nejde vymáhat jedny povinnosti a šlapat po druhých. Zde leží závažný rozpor dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, rozvrací životní prostředí a škodí společnosti.

 

52. Pravdu ani lásku, kterou pravda odkrývá, nelze vyrobit: lze je jedině přijmout. Jejich posledním zdrojem není ani nemůže být člověk, ale jen Bůh, který je Pravda a Láska. Tento princip je velmi důležitý pro společnost i pro rozvoj, protože ani pravda, ani láska se nemohou stát pouhými lidskými produkty. Samo povolání k rozvoji lidských osob i národů se nezakládá na pouhém lidském rozhodnutí, ale je vepsáno do plánu, který nás předchází a který pro nás všechny představuje povinnost, jež má být přijata svobodně. To, co nás předchází a co nás utváří – subsistující Láska a Pravda –, nám ukazuje, co je dobro a v čem spočívá naše štěstí. Ukazuje nám cestu k pravému rozvoji.

 


[1] Pavel VI., Populorum progressio, 17: loc. cit., 265–266 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 235, překlad upraven].

[2] Srov. Jan Pavel II., Pacem in terris: trvalé úsilí. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2003 (8. prosince 2002), 5: AAS 95 (2003) 343 [česky Praha: Česká biskupská konference, 2002].

[3] Ibid.

[4] Srov. Benedikt XVI., Srdcem míru je lidská osoba. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2007, 13: loc. cit., 781–782 [česky: ACTA ČBK 2/2007, s. 11–12].

[5] Pavel VI., Populorum progressio, 65: loc. cit., 289 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 251].

[6] Srov. ibid., 36–37: loc. cit., 275–276 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 241–242].

[7] Srov. ibid., 37: loc. cit., 275–276 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 242].

[8] Srov. Druhý vatikánský koncil, Apostolicam actuositatem (dekret o apoštolátu laiků z 18. listopadu 1965), 11 [Dokumenty II. vatikánského koncilu, 396–397].

[9] Srov. Pavel VI. Populorum progressio, 14: loc. cit., 264 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 234]; Jan Pavel II., Centesimus annus, 32: loc. cit., s. 832–833 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 446–447].

[10] Pavel VI., Populorum progressio, 77: loc. cit., 295 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 255, překlad upraven].

[11] Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 1990, 6: AAS 82 (1990) 150.

[12] Herakleitos z Efesu (Efesos, 535–475 před Kristem), Fragment 22B124, in: H. Diels – W. Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker, Weidmann, Berlin 19526 [český překlad podle: Zdeněk Kratochvíl, Délský potápěč k Hérakleitově Řeči, Praha: Hermann a synové, 2006, s. 256n].

[13] Srov. Papežská rada pro spravedlnost a mír, Kompendium sociální nauky církve, 451–487 [české vydání: s. 287–307].

[14] Srov. Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 1990, 10: AAS 82 (1990) 152–153.

[15] Pavel VI., Populorum progressio, 65: loc. cit., 289 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 251, překlad upraven].

[16] Srov. Benedikt XVI., Lidská rodina, společenstvím pokoje. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2008 (8. prosince 2007), 7: AAS 100 (2008) 41 [ACTA ČBK 3/2008, Praha: Česká biskupská konference, 2008, s. 58].

[17] Srov. Benedikt XVI., Promluva k Valnému shromáždění Organizace spojených národů, New York (18. dubna 2008): Insegnamenti IV, 1 (2008), s. 618–626.

[18] Srov. Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 1990, 13: AAS 82 (1990) 154–155.

[19] týž, Centesimus annus, 36: loc. cit., 838–840 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 450–451].

[20] Ibid., 38: loc. cit., 840–841; srov. Benedikt XVI., Srdcem míru je lidská osoba. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2007, 8: loc. cit., 779 [česky: ACTA ČBK 2/2007, s. 9].

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás