Třetí kapitola CiV

Třetí kapitola

Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost

 

34. Láska v pravdě staví člověka před úžasnou zkušenost daru. Nezištnost je v našem životě přítomna v rozmanitých formách – ty však mnohdy kvůli pohledu na život, zaměřenému jen na výkon a užitek, zůstávají nerozpoznány. Lidská bytost je stvořena jako dar, který vyjadřuje a zpřítomňuje její transcendentní dimenzi. Moderní člověk se někdy mylně domnívá, že je jediným původcem sebe sama, svého života i společnosti. Tato domýšlivost vyrůstá ze sobecké uzavřenosti do sebe sama, která – řečeno slovníkem víry – pochází z prvotního hříchu. Moudrost církve vždy poukazovala na přítomnost dědičného hříchu při interpretaci společenských skutečností a struktury společnosti: „Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, společenské angažovanosti a v oblasti mravní.“[1] Do výčtu oblastí, v kterých se projevují zhoubné účinky hříchu, patří už dlouhou dobu i oblast ekonomie. Důkaz této skutečnosti vidíme na vlastní oči v naší době. Přesvědčení o vlastní soběstačnosti a schopnosti odstranit zlo v dějinách jen vlastním přičiněním přivedlo člověka k tomu, že směšuje štěstí a spásu s imanentními formami materiálního blahobytu a sociální činnosti. Přesvědčení, že hospodářství si žádá autonomii a nesmí přijímat žádné morální „vlivy“, přivedlo člověka dokonce až k ničivému zneužívání ekonomických nástrojů. Tyto názory vedly dlouhodobě k ekonomickým, společenským a politickým systémům pošlapávajícím svobodu lidské osoby i společenských útvarů, a právě proto nebyly s to zajistit spravedlnost, kterou slibovaly. Tímto způsobem, jak jsem napsal ve své encyklice Spe salvi, jsou dějiny zbavovány křesťanské naděje,[2] která představuje mocný společenský potenciál sloužící integrálnímu lidskému rozvoji, jenž spočívá ve svobodě a spravedlnosti. Naděje povzbuzuje rozum a dává mu sílu vést vůli.[3] Naděje je už přítomná ve víře – víra ji dokonce vzbuzuje. Láska v pravdě se nadějí živí a zároveň naději zjevuje. Protože naděje je Boží dar daný absolutně zdarma, vstupuje do našeho života jako něco nezaslouženého, něco, co přesahuje jakýkoli zákon spravedlnosti. Dar svojí povahou překračuje zásluhu – jeho pravidlem je přemíra. Předchází nás v naší duši jako znamení Boží přítomnosti v nás i jako znamení toho, co od nás očekává. Pravda, která je stejně jako láska darem, je větší než my, jak učí svatý Augustin.[4] Také pravda o nás samých, o našem osobním svědomí, je nám především „darována“. V jakémkoli kognitivním procesu není pravda něco, co my vytváříme – je námi vždy nalezena, nebo lépe řečeno, přijímána. Pravda stejně jako láska „se nerodí z přemýšlení ani z rozhodnutí, nýbrž se v jistém slova smyslu lidské bytosti ukládá.“[5]

Protože láska v pravdě je darem, který obdrželi všichni, je opravdu silou, která utváří komunitu a která lidi sjednocuje způsobem, v němž neexistují žádné přehrady či hranice. Lidská komunita, kterou vytváříme my sami, se nemůže jen vlastními silami stát komunitou plně bratrskou, ani nebude schopna překonat rozdělení a stát se opravdu univerzálním společenstvím. Jednota lidského rodu, bratrská komunita překračující každé rozdělení, se rodí z povolání vysloveného jako slovo Boha, který je Láska. Chceme-li tuto rozhodující otázku vyřešit, musíme upřesnit: za prvé to, že logika daru se nevylučuje se spravedlností ani se proti ní nestaví v druhém sledu a zvnějšku, a za druhé to, že má-li být ekonomický, společenský a politický rozvoj opravdu lidský, pak v něm musí být prostor pro princip nezištnosti jako výraz bratrství.

 

35. Vládne-li vzájemná a obecná důvěra, je trh ekonomickou institucí umožňující setkání lidských osob jako ekonomických subjektů, které své vztahy upravují prostřednictvím smluv a vzájemně si směňují zboží a služby rovnocenné hodnoty, aby uspokojili své potřeby a touhy. Trh podléhá zásadám takzvané komutativní spravedlnosti, která usměrňuje vztahy dávání a přijímání mezi rovnocennými partnery. Sociální nauka církve ale nikdy nepřestala zdůrazňovat důležitost distributivní spravedlnosti a sociální spravedlnosti pro tržní ekonomiku nejen proto, že tržní ekonomika je součástí širšího sociálního a politického kontextu, ale i kvůli předivu vztahů, v nichž se uskutečňuje. Je-li totiž trh ponechán pouze principu ekvivalence hodnot směňovaného zboží, nedokáže zajistit takovou sociální soudržnost, kterou potřebuje, aby fungoval dobře. Bez solidárního jednání postaveného na vzájemné důvěře nemůže trh zcela plnit svou vlastní ekonomickou funkci. Dnes se tato důvěra vytratila a tato ztráta důvěry je velmi závažná.

Bylo proto namístě, když papež Pavel VI. v encyklice Populorum progressio zdůraznil, že samotný ekonomický systém by obecným uplatňováním spravedlnosti získal, neboť bohaté země by z rozvoje chudých zemí měly prospěch jako první.[6] Nejde přitom jen o nápravu selhání prostřednictvím pomoci. Chudé nesmíme chápat jako „břímě“,[7] ale jako zdroj i z čistě ekonomického hlediska. Mýlí se však ten, kdo se domnívá, že tržní ekonomika potřebuje strukturálně určitou míru chudoby a zaostalosti, aby fungovala co nejlépe. V zájmu trhu je podporovat emancipaci, ale aby se tak opravdu dělo, nemůže trh spoléhat jen sám na sebe, jelikož není schopen sám ze sebe produkovat to, co překračuje jeho možnosti. Musí svou morální sílu čerpat z jiných subjektů, které jsou s to ji vytvářet.

 

36. Ekonomická aktivita není schopna prostým rozšířením tržní logiky vyřešit všechny sociální problémy. Tato aktivita musí být zaměřena na dosažení společného dobra, o což se má také a především starat politická obec. Musíme si tedy být vědomi toho, že oddělování ekonomické aktivity, jež by měla za úkol pouze vytvářet bohatství, od politické činnosti, jíž by zase mělo příslušet uplatňování spravedlnosti prostřednictvím přerozdělování, způsobuje velké nevyváženosti.

Církev vždy zastávala názor, že ekonomickou činnost nelze považovat za něco antisociálního. Trh sám o sobě není, a tedy ani nemá být, místem, kde se projevuje převaha silnějšího nad slabším. Společnost se nemá před trhem chránit, jako kdyby jeho rozvoj vedl ipso facto k ničení opravdu lidských vztahů. Je zajisté pravdou, že trh může nabrat špatný směr ne však proto, že je to v jeho povaze, ale proto, že jej může tímto směrem zavést určitá ideologie. Nesmí se totiž zapomínat na to, že trh neexistuje v čisté podobě. Svých forem nabývá na základě kulturních daností, které určují charakter jeho směřování. Hospodářství a finance jsou nástroje a jako takové mohou být využívány špatně, pakliže ten, kdo je spravuje, sleduje pouze sobecké cíle. Takto se mohou nástroje, které jsou samy o sobě dobré, změnit v nástroje škodlivé. Původce těchto následků ovšem není nástroj sám o sobě, ale zatemněný rozum člověka. K odpovědnosti je tedy třeba volat nikoli nástroj, ale člověka, jeho mravní svědomí a jeho osobní a společenskou odpovědnost.

Sociální nauka církve je toho názoru, že opravdu lidské vztahy – vztahy přátelské, uvnitř společenství, solidární a vzájemné – mohou být prožívány i v rámci ekonomické aktivity, a ne jen mimo ni nebo „až po ní“. Ekonomická sféra není eticky neutrální, ani není svou povahou nelidská a antisociální. Je součástí aktivit člověka, a právě proto, že je lidská, musí být také eticky strukturována a institucionalizována.

Velkou výzvou, před kterou dnes stojíme a která byla vyvolána problémy rozvoje v této době globalizace – a stala se ještě naléhavější následkem hospodářské a finanční krize –, je prokázat na rovině myšlení i jednání, že nelze přehlížet nebo zlehčovat tradiční zásady sociální etiky, jako je transparentnost, poctivost a odpovědnost, ale také že v tržních vztazích může, ba musí najít své místo v rámci běžných ekonomických aktivit princip nezištnosti a logika daru jako výraz bratrství. Je to požadavek člověka současné doby i požadavek ekonomické logiky samé. Je to požadavek lásky a zároveň požadavek pravdy.

 

37. Sociální nauka církve vždy trvala na tom, že spravedlnost se týká všech fází ekonomické aktivity, protože má vždycky co dělat s člověkem a jeho potřebami. Nacházení zdrojů, financování, výroba, spotřeba i veškeré další fáze ekonomického cyklu nevyhnutelně obnášejí morální implikace. Každé ekonomické rozhodnutí má proto morální důsledek. K témuž závěru docházejí také sociální vědy a tendence soudobé ekonomie. Kdysi snad bylo myslitelné nejprve svěřit ekonomice vytváření bohatství a poté dát politice za úkol jeho rozdělování. Dnes se toto všechno jeví jako obtížnější, protože ekonomické aktivity se neomezují jen na určité teritorium, kdežto autorita vlád zůstává i nadále vymezena především místně. Pravidla spravedlnosti musí být proto respektována už od počátku, kdy se určitý ekonomický proces teprve rozbíhá, a ne až poté nebo jen okrajově. V této souvislosti je zapotřebí, aby se na trhu otevřel prostor pro ekonomické aktivity subjektů, které se svobodně rozhodly jednat podle jiných zásad, než je pouhý zisk, aniž by se tím zříkaly tvorby ekonomických hodnot. Mnohé ekonomické projevy, jež mají původ v řeholních či laických iniciativách, dokazují, že je to konkrétně možné.

V době globalizace mají na ekonomiku vliv konkurenční modely spojené se vzájemně velmi odlišnými kulturami. Způsoby hospodářsko-podnikatelského jednání, které z toho plynou, se setkávají převážně v komutativní spravedlnosti. Ekonomický život nepochybně vyžaduje kontrakty, aby se uspořádaly směnné vztahy mezi vzájemně rovnocennými hodnotami. Potřebuje však také spravedlivé zákony a mechanismy přerozdělování řízené politikou, a co víc, potřebuje také skutky, jež mu vtisknou ducha daru. Globalizovaná ekonomika, jak se zdá, upřednostňuje onu první logiku, tedy logiku smluvní směny, ale přímo či nepřímo ukazuje, že potřebuje také ostatní dvě: logiku politickou a logiku daru bez protihodnoty.

 

38. Můj předchůdce Jan Pavel II. věnoval této problematice pozornost v encyklice Centesimus annus, kde poukázal na potřebnost systému skládajícího se ze tří subjektů: trhu, státu a občanské společnosti.[8] V občanské společnosti viděl nejvlastnější oblast ekonomiky nezištnosti a bratrství, neměl však v úmyslu popírat ji ani v ostatních dvou oblastech. Dnes můžeme říci, že ekonomický život musí být chápán jako realita s mnoha dimenzemi: ve všech musí být různou měrou a specifickými způsoby přítomen aspekt bratrské vzájemnosti. V éře globalizace nemůže ekonomická činnost opomíjet nezištnost, která zasévá a živí solidaritu a odpovědnost za spravedlnost a společné dobro mezi rozličnými ekonomickými subjekty a aktéry. Vposled tu jde o konkrétní a hlubokou formu ekonomické demokracie. Solidarita znamená především to, že všichni cítí odpovědnost za všechny,[9] nemůže být tedy delegována pouze na stát. Zatímco dříve bylo možno se domnívat, že nejprve je třeba usilovat o spravedlnost a nezištnost přijde později, jako doplněk, pak dnes je jasné, že bez nezištnosti nelze dosáhnout ani spravedlnosti. Je proto zapotřebí trhu, na němž by svobodně – za podmínky rovných příležitostí – mohly působit podniky, jež sledují institucionálně odlišné cíle. Vedle soukromých podniků orientovaných na zisk a veřejných podniků různého typu zde musí mít prostor a působit i ty výrobní organizace, jimž jde o sociální cíle a vzájemnou pomoc. Dojde-li na trhu k jejich vzájemnému setkání, lze očekávat, že dojde také k prolnutí a smíšení různých typů podnikatelského jednání a zbystří se pozornost pro zcivilizování ekonomiky. Láska v pravdě v tomto případě znamená, že je zapotřebí dát formu a strukturu těm ekonomickým iniciativám, které – aniž odmítají zisk – hodlají překročit logiku ekvivalentní směny, logiku zisku jako jediného cíle.

 

39. Papež Pavel VI. v encyklice Populorum progressio žádal vytvoření takového modelu tržní ekonomiky, který by směřoval k tomu, že bude schopen zapojit všechny národy ne pouze ty, které mají odpovídající možnosti a schopnosti. Volal po úsilí o lidštější svět pro všechny, o svět, kde „všichni mají dávat i přijímat, aniž by pokrok jedněch byl překážkou rozvoje druhých“.[10] Takto rozšířil na univerzální rovinu stejné požadavky a očekávání jako ty, jež byly obsaženy v encyklice Rerum novarum, napsané jako odpověď na průmyslovou revoluci. Zde byla poprvé vyslovena – na svou dobu jistě velmi pokroková – myšlenka, že společenský řád potřebuje ke svému udržení i přerozdělovací zásahy ze strany státu. Dnes se tento názor v důsledku otevření trhů a společnosti nejenom nachází v krizi, ale je zjevné, že nestačí k uspokojení nároků plně lidské ekonomiky. To, co sociální nauka církve vycházejíc ze svého pohledu na člověka a společnost trvale hlásala, se dnes potvrzuje dynamikou globalizačního procesu.

Shodne-li se logika trhu i logika státu vzájemně na tom, že si oba i nadále podrží monopol na svou oblast vlivu, pak se v dlouhodobé perspektivě mnohé vytratí: solidarita ve vztazích mezi občany, participace a soudržnost, nezištné jednání, které se liší od postoje „dám, abych získal“ (typického pro logiku směny) i od postoje „dám z povinnosti“ (vyplývající z logiky veřejného jednání, uloženého státními zákony). Překonání zaostalosti si žádá nejen snahu o zlepšení transakcí založených na směně, nejen transformaci veřejných struktur sociální pomoci, ale především postupné celosvětové otevírání se těm formám ekonomické aktivity, které se vyznačují určitým podílem nezištnosti a společenství. Výhradně binární model „trh – stát“ společnost rozleptává, zatímco solidární formy ekonomického života, jež nacházejí své nejlepší uplatnění v občanské společnosti, aniž by se omezovaly jen na ni, společnost vytvářejí. Neexistuje trh nezištnosti ani nelze nezištné postoje upravovat pomocí zákonů, a přece trh i politika potřebují lidi, kteří jsou otevřeni vzájemnému obdarovávání.

 

40. Současný mezinárodní ekonomický vývoj, poznamenaný závažnými deformacemi a selháními, si žádá hluboké změny také v chápání podnikání. Staré způsoby podnikání ustupují do pozadí a na obzoru se začínají objevovat nové, slibné formy. Jedním z největších nebezpečí je jistě to, že podnikání bude uspokojovat výlučně ty, kdo investují – tím by se ale omezila jeho společenská hodnota. Jelikož podniky rostou a potřebují stále větší kapitál, je jich stále méně řízeno jedním stálým vlastníkem, který cítí nejen krátkodobou, ale i dlouhodobou odpovědnost za průběh a výsledky svého podnikání. Stále se také snižuje počet podniků náležejících k jednomu jedinému území. Kromě toho může u podnikatelů takzvané přemisťování výrobní činnosti (outsourcing) oslabit smysl pro odpovědnost, kterou mají ve vztahu k zainteresovaným stranám (stakeholders) – zejména k pracovníkům, dodavatelům, spotřebitelům, přírodnímu prostředí i okolní společnosti v širším smyslu slova –, což se obrací ve prospěch akcionářů (shareholders), kteří nejsou vázáni na určité konkrétní místo, a těší se tedy mimořádné mobilitě. Mezinárodní kapitálový trh totiž v současnosti nabízí velký prostor pro jednání. Zároveň ale roste i vědomí nutnosti širší „společenské odpovědnosti“ podniku. I když nejsou etické koncepce, které dnes určují debatu o společenské odpovědnosti podniku, z hlediska sociální nauky církve vždy přijatelné, stále více se šíří přesvědčení, že řízení podniku nemůže počítat jenom se zájmy samotných vlastníků, ale musí vzít v potaz také všechny ostatní subjekty, které přispívají k životu podniku: pracující, zákazníky, dodavatele různých částí výrobků, cílovou skupinu. V posledních letech sledujeme růst nové kosmopolitní třídy manažerů, kteří se řídí často jen pokyny hlavních akcionářů, což jsou zcela běžně anonymní fondy určující de facto výši jejich odměn. I dnes však existuje řada manažerů, kteří si díky dlouhodobějším analýzám stále více uvědomují hluboká pouta, která jejich podnik má k území či územím, na nichž působí. Pavel VI. vyzýval k vážnému posouzení škod, které může způsobit vlastní zemi přesun kapitálu do zahraničí kvůli výlučně osobním zájmům.[11] Jan Pavel II. upozornil, že investování má vždy kromě ekonomického významu i význam morální.[12] Je třeba zdůraznit, že to vše platí i dnes navzdory tomu, že kapitálový trh byl silně liberalizován a že moderní technologická mentalita může svádět k názoru, že investování je záležitostí pouze technickou, a ne také lidskou a etickou. Nelze popřít, že určitý kapitál může vytvářet dobro, když je investován spíše v zahraničí než ve vlastní zemi. Musí přitom ale zůstat zachovány i závazky spravedlnosti s ohledem na způsob, jakým daný kapitál vznikl, a na to, jaké škody to způsobí lidem, nebude-li využit tam, kde vznikl.[13] Je zapotřebí vyhnout se využívání finančních zdrojů ke spekulativním účelům a pokušení hledat pouze krátkodobý zisk namísto dlouhodobého udržení podniku, jeho přínosu reálné ekonomice a starosti o vhodnou a přiměřenou podporu ekonomických iniciativ v zemích, které potřebují rozvoj. Není ani důvod popírat, že přemísťování investic do zahraničí, je-li spojeno se vzděláváním, může obyvatelstvu přijímající země přinést užitek. Práce a technické vědění jsou univerzálním dobrem. Není ale přijatelné přemísťovat výrobu jen kvůli využití mimořádně příznivých podmínek, nebo hůře, kvůli vykořisťování – aniž se skutečně pomáhá ke vzniku silného výrobního a sociálního systému v místní společnosti jako nezbytného činitele stabilního rozvoje.

 

41. V této souvislosti je užitečné poznamenat, že podnikatelská činnost zahrnuje a musí stále více zahrnovat širokou škálu hodnot. Díky dlouhodobě převládajícímu dvojčlennému modelu „trh – stát“ jsme si navykli vnímat pouze soukromého podnikatele kapitalistického typu na jedné straně a ředitele státního podniku na straně druhé. Podnikatelskou činnost je ale ve skutečnosti třeba chápat diferencovaněji. Vyplývá to z řady důvodů, jež ekonomiku přesahují. Podnikatelská činnost má především význam lidský, který předchází významu profesnímu.[14] Je součástí každé práce, chápané jako actus personae – čin osoby,[15] a je dobré, aby každý, kdo pracuje, mohl projevit vlastní přínos, aby „cítil možnost, že prací na společném díle uvědoměle pracuje na svém“.[16] Ne náhodou Pavel VI. učil, že „každý, kdo pracuje, v jistém smyslu tvoří“.[17] Právě jako odpověď na požadavky a důstojnost pracujících lidí a na potřeby společnosti existují různé typy podnikání, jež se dost vymykají dělení pouze na „soukromé“ a „veřejné“. Každé podnikání vyžaduje a vyjadřuje specifickou podnikatelskou schopnost. Právě proto, aby se dosáhlo ekonomiky, která bude v blízké budoucnosti schopna vstoupit do služeb národního i světového společného dobra, je vhodné brát v úvahu tento širší význam podnikatelské činnosti. Tato širší koncepce usnadňuje výměnu a vzájemné ovlivňování mezi různými typy podnikání, přesunu kompetencí z „neziskového“ do „ziskového“ sektoru a naopak, z veřejného sektoru do občanské společnosti, ze zemí s rozvinutou ekonomikou do rozvojových zemí.

Také politická autorita zahrnuje širokou škálu hodnot, které nesmějí být opomenuty při uskutečňování nového, sociálně odpovědného a člověku přiměřeného ekonomicko-výrobního řádu. Stejně jako se má v globálním měřítku kultivovat diferencovaná podnikatelská činnost, tak je třeba posilovat i rozvrstvenou, na více úrovních působící politickou autoritu. Integrovaná ekonomika současnosti úlohu států neeliminuje, ale spíše zavazuje vlády k těsnější vzájemné spolupráci. Moudrost a rozumnost nás vedou k tomu, že by se neměl příliš ukvapeně hlásat konec státu. S přihlédnutím k řešení současné krize se spíše zdá, že role státu bude narůstat a že stát získá znovu řadu svých kompetencí. U některých zemí zůstává budování či rekonstrukce státu klíčovým faktorem jejich rozvoje. Mezinárodní pomoc by se v rámci plánu solidarity, jehož cílem je řešení současných ekonomických problémů, měla zaměřit na upevnění ústavního, právního a administrativního rámce v zemích, jež se z těchto dober prozatím plně netěší. Kromě ekonomické pomoci je zapotřebí toho, aby se posílily záruky vlastní právnímu státu: systém veřejného pořádku a účinného vězeňství při respektování lidských práv a skutečně demokratické instituce. Není nutné, aby stát měl všude totožné pojetí: podpora za účelem posílení slabého ústavního systému může být docela dobře doprovázena rozvojem jiných politických subjektů, než je stát, a to kulturních, sociálních, teritoriálních či náboženských. Rozčlenění politické autority na místní, národní a mezinárodní úroveň je mimo jiné jedním z nejlepších způsobů, jak zvládnout ekonomickou globalizaci. Je to i způsob, jak se vyhnout tomu, aby ekonomická globalizace podkopala základy demokracie.

 

42. Někdy se v souvislosti s globalizací setkáváme s fatalistickými postoji, jako by snad daný vývoj byl plodem působení neosobních anonymních sil a struktur nezávislých na lidské vůli.[18] Je vhodné si v této záležitosti připomenout, že globalizaci musíme jistě chápat jako společensko-ekonomický proces, ale že to není její jediná dimenze. Za tímto jasně patrným procesem se lidstvo samo stává stále více vzájemně propojeným: je tvořeno osobami a národy, jimž má tento proces přinášet prospěch a rozvoj,[19] a to když jako jednotlivci i jako společenství přijmou odpovědnost, která jim náleží. Překračování hranic není jen materiálním faktem, ale ve svých příčinách a důsledcích i záležitostí kulturní. Je-li globalizace interpretována deterministicky, pak se ztrácejí kritéria pro její hodnocení a usměrňování. Jako lidská realita je globalizace výslednicí rozmanitých kulturních tendencí, které podléhají procesu rozlišování. Pravda o procesu globalizace a jejím základním etickém kritériu je dána jednotou lidské rodiny a jejím rozvojem směrem k dobru. Je tedy třeba se neúnavně zasazovat o podporu personalistického, na komunitu soustředěného kulturního směřování procesu celoplanetární integrace, otevřené vůči transcedenci.

Navzdory některým svým strukturálním prvkům – které není třeba popírat, ale ani absolutizovat – „globalizace není a priori ani dobrá, ani špatná. Bude tím, co z ní lidé učiní.“[20] Nemáme být obětmi, ale aktéry globalizace, a máme jednat s rozumností, vedeni láskou a pravdou. Zaslepeně se globalizaci stavět na odpor by bylo mylným postojem a předsudkem, který by vposled ignoroval proces, jenž má i své pozitivní stránky – tak bychom riskovali, že ztratíme obrovskou šanci zapojit se do mnoha příležitostí k rozvoji, jež nabízí. Dobře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni; když budou řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a vyvolat i celosvětovou krizi. Je zapotřebí odstranit nedostatky tohoto procesu, které způsobují nová rozdělení mezi národy i uvnitř národů, a zasadit se o to, aby přerozdělování bohatství nedoprovázelo zároveň přerozdělení chudoby nebo dokonce její nárůst: jde o vážné nebezpečí, pokud by docházelo k špatnému řízení. Dlouhou dobu se myslelo, že chudé národy by měly zůstat na předem určeném stupni rozvoje a měly by se spokojit s filantropií rozvinutých národů. Proti této mentalitě ostře vystoupil Pavel VI. v encyklice Populorum progressio. Materiálních prostředků, jež by se daly použít k vybřednutí obyvatelstva těchto zemí z bídy, je dnes potenciálně více než tehdy. Byly ale zatím využívány převážně jen národy rozvinutých zemí, jež tak mohly lépe zúročit proces liberalizace pohybu kapitálu a mobility práce. Rozšíření blahobytu na světové úrovni tedy nesmí být zbržděno egoistickými a protekcionistickými projekty či jednostrannými zájmy. Zapojení rozvíjejících se či rozvojových zemí nám dnes umožní lépe krizi zvládnout. Přeměna spjatá s procesem globalizace obnáší velké těžkosti a nebezpečí. Lze je překonat jedině tehdy, uvědomíme-li si antropologického a etického ducha, který vede globalizaci samu k cíli, jímž je solidární humanizace. Bohužel je tento duch často překrýván či potlačován etickými a kulturními úvahami individualistické a utilitaristické povahy. Globalizace má více dimenzí a zahrnuje celou škálu hodnot: tento proces musí být pochopen v různosti a jednotě všech svých dimenzí, včetně dimenze teologické. Tak bude možno prožívat a usměrňovat globalizaci lidstva v kategoriích vztahovosti, společenství a sdílení dober.

 


[1] Katechismus katolické církve, 407 [česky Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, překlad upraven]; srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 25: loc. cit, 822–824 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 438–439].

[2] Spe salvi, 17: AAS 99 (2007) 1000 [česky Praha: Paulínky – Česká biskupská konference, 2008, s. 25–26].

[3] Srov. ibid., 23: loc. cit., 1004–1005 [české vydání, s. 31–32].

[4] Svatý Augustin podává tuto nauku podrobně v dialogu O svobodném rozhodování (De libero arbitrio II, 3, 8nn [česky in: Radislav Hošek, Aurelius Augustinus: Říman – člověk – světec, Praha: Vyšehrad 2000, s. 158nn]). Poukazuje na existenci „vnitřního smyslu“ v lidské duši. Tento smysl spočívá v úkonu, který se dovršuje mimo normální funkce rozumu, v nereflektovaném a jakoby instinktivním úkonu, kterým rozum, když si uvědomí svou pomíjivost a omylnost, přijímá, že nad ním existuje něco věčného, absolutně pravdivého a jistého. Jméno, které svatý Augustin této vnitřní pravdě dává, je někdy Bůh (Confessiones X, 24, 35; XII, 25, 35 [česky: Vyznání, přel. M. Levý, Praha 1990, s. 338 a 453]; De libero arbitrio II, 3, 8), častěji Kristus (De magistro 11, 38 [česky O učiteli, in: Karel Svoboda, Estetika svatého Augustina a její zdroje, Praha: Karolinum, 2000, s. 273]; Confessiones VII, 18, 24; XI, 2, 4 [česky: Vyznání, s. 217 a 378]).

[5] Benedikt XVI., Deus caritas est, 3: loc. cit. 219 [české vydání, s. 8n].

[6] Srov. čl. 49: loc. cit., 281 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 246].

[7] Jan Pavel II., Centesimus annus, 28: loc. cit., 827–828 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 441–442].

[8] Srov. čl. 35: loc. cit., 836–838 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 449–450].

[9] Srov. Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 38: loc. cit., 565–566 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 392–394].

[10] Čl. 44: loc. cit., 279 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 244].

[11] Srov. ibid., 24: loc. cit., 269 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 237].

[12] Centesimus annus, 36: 838–840 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 450–451].

[13] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 24: loc. cit., 269 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 237].

[14] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 32: loc. cit., s. 832–833 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 446–447]; Pavel VI. Populorum progressio, 25: loc. cit., 269–270 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 237].

[15] Jan Pavel II., Laborem exercens, 24: loc. cit., 637–638 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 343].

[16] Jan Pavel II., Laborem exercens, 15: loc. cit., 616–618 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 329].

[17] Pavel VI., Populorum progressio, 27: loc. cit., 271 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 238].

[18] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 74: AAS 79 (1987) 587.

[19] Srov. Jan Pavel II., Rozhovor pro katolický deník La Croix, 20. srpna 1997.

[20] Jan Pavel II., Promluva k Papežské akademii sociálních věd (27. dubna 2001): Insegnamenti XXIV, 1 (2001), s. 800.