Caritas jako trojiční láska

 

Druhá část

CARITAS.
UPLATŇOVÁNÍ LÁSKY CÍRKVÍ, "KOMUNITOU LÁSKY"

 

Láska (caritas) církve jako projev trojiční lásky

19.  „Když vidíš lásku, vidíš Trojici,“ napsal svatý Augustin.11 V předchozích zamyšleních jsme mohli upřít pohled na Probodeného (srov. Jan 19,37; Zach 12,10) a uznat přitom záměr Otce, jenž pohnut láskou (srov. Jan 3,16) poslal svého jednorozeného Syna na svět, aby vykoupil člověka. Umíraje na kříži, jak píše evangelista, Ježíš „vydal ducha“ (srov. Jan 19,30), což je předehra toho darování Ducha Svatého, které Ježíš uskuteční po svém vzkříšení (srov. Jan 20,22). Tak se měl naplnit příslib „proudů vod“, které díky daru Ducha mají vytrysknout ze srdcí věřících (srov. Jan 7,38–39). Duch je totiž tou vnitřní silou, která uvádí jejich srdce do harmonie se srdcem Kristovým a která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry tak, jak je miloval On, když se skláněl, aby omýval nohy svých učedníků (srov. Jan 13,1–13), a především tehdy, když daroval svůj život za všechny (srov. Jan 13,1; 15,13).

Duch je také silou, která proměňuje srdce církevní komunity, aby byla ve světě svědkyní lásky Otce, jenž chce ve svém Synu z lidstva učinit jedinou rodinu. Veškerá aktivita církve je výrazem lásky, která usiluje o integrální dobro člověka. Církev usiluje o jeho evangelizaci prostřednictvím slova a svátostí, což bývá v konkrétních historických situacích často hrdinský podnik; usiluje o jeho pokrok v různých oblastech života a lidské aktivity. Láska je proto službou, kterou církev naplňuje, když ustavičně vychází v ústrety lidem v utrpení a v jejich potřebách, a to i v potřebách materiální povahy. Právě nad tímto aspektem, nad touto službou lásky, bych se nyní ve druhé části této encykliky rád zastavil.