Subjekty zodpovědné za charitu církve

 

Subjekty zodpovědné za charitativní působení církve

32.  Nakonec ještě musíme upřít svou pozornost na již zmíněné subjekty, které jsou odpovědné za charitativní působení církve. V předešlých zamyšleních již jasně vyšlo najevo, že skutečným subjektem různých katolických organizací, které se věnují charitativnímu dílu, je sama církev, a to na všech úrovních, počínaje farnostmi, přes partikulární církve, až po univerzální církev. Právě proto bylo více než vhodné, že můj ctihodný předchůdce Pavel VI. ustanovil Papežskou radu Cor unum jako instituci Svatého stolce odpovědnou za orientaci a koordinaci různých charitativních organizací a aktivit podporovaných katolickou církví. Episkopální struktuře církve dále odpovídá skutečnost, že v partikulárních církvích nesou biskupové jakožto nástupci apoštolů odpovědnost za to, aby se i v současnosti naplňoval program obsažený ve Skutcích apoštolů (srov. 2,42–44). Církev jakožto Boží rodina musí být dnes stejně jako v minulosti místem vzájemné pomoci a zároveň místem ochoty sloužit také těm, kdo jsou mimo ni a potřebují pomoc. V průběhu obřadu biskupského svěcení vlastnímu úkonu konsekrace předcházejí některé otázky, v nichž jsou vyjádřeny zásadní prvky biskupského úřadu, a tak se kandidátovi připomínají povinnosti spjaté s jeho budoucí službou. V daném kontextu svěcenec výslovně slibuje, že ve jménu Páně bude pohostinný a milosrdný vůči chudým a že bude pomáhat a posilovat všechny potřebné.31 Kodex kanonického práva v kánonech, které se týkají biskupské služby, výslovně nepojednává o charitě jako o specifické oblasti biskupova působení, hovoří se pouze obecným způsobem o úloze biskupa koordinovat různá apoštolská díla při respektování jejich vlastní povahy.32 V současnosti však Direktář pro pastorační službu biskupů konkrétněji prohlubuje závazek charity jako úlohu, která je církvi niterně vlastní a která přísluší biskupovi v jeho diecézi.33 Dále se zde podtrhuje, že uplatňování lásky (caritas) je úkonem církve jako takové a že stejně jako služba slova a vysluhování svátostí patří také služba lásky k podstatě jejího původního poslání.34

33.  Pokud se jedná o spolupracovníky, kteří na praktické rovině vykonávají v církvi dílo lásky (caritas), pak to nejzásadnější již bylo řečeno. Nemají se dát ovlivňovat ideologiemi o vylepšování světa, nýbrž se mají nechat vést vírou, která se v lásce stává činnou (srov. Gal 5,6). Mají to tudíž být osoby vedené Kristovou láskou, osoby, jejichž srdce svou láskou získal Kristus a v nichž probudil lásku k bližnímu. Inspiračním kritériem jejich působení by mělo být tvrzení obsažené v druhém listu Korinťanům: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14). Vědomí, že v Kristu se Bůh sám daroval za nás a že Kristus šel na smrt, nás musí vést k tomu, abychom již nežili pro sebe, nýbrž pro Něho, s Ním a pro druhé. Kdo miluje Krista, miluje církev a chce, aby církev byla stále více výrazem a nástrojem té lásky, která z Něho vyzařuje. Spolupracovník každé katolické charitativní organizace chce pracovat spolu s církví, a tudíž také spolu s biskupem na tom, aby se ve světě šířila Boží láska. Skrze svou účast na uplatňování lásky církve spolupracovník chce být svědkem Boha a Krista, a právě proto chce lidem prokazovat dobro nezištně.

34.  Vnitřní otevřenost katolickému rozměru církve musí spolupracovníka disponovat k tomu, aby se otevíral spolupráci s ostatními organizacemi, které různými způsoby slouží lidem v jejich potřebách. To se však musí uskutečňovat s respektem ke specifickým charakteristikám služby, jak je od svých učedníků požaduje Kristus. Svatý Pavel nás ve svém hymnu na lásku (srov. 1 Kor 13) učí, že láska (caritas) je mnohem víc než obyčejná aktivita: „A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). Tento hymnus musí být Magna Charta celé služby církve, v něm jsou totiž shrnuta všechna zamyšlení o lásce, která jsem rozvinul v průběhu této encykliky. Praktické jednání je nedostatečné, pokud se v něm nestává viditelnou láska k člověku, láska, která se napájí ze setkání s Kristem. Niterná osobní účast na utrpení druhého se tak stává tím, že mu sdílím sebe sama. Aby dar druhého nepokořoval, musím mu dávat ne něco ze svého, nýbrž sebe samého, musím být v daru přítomen jako osoba.

35.  Tento správný způsob služby činí jednajícího pokorným. Nestaví se do pozice nadřazenosti vůči druhému, ať už je jeho momentální situace sebebídnější. Ježíš přijal to poslední místo na světě, tedy kříž, a právě touto radikální pokorou nás vykoupil a stále nám pomáhá. Ten, kdo je v pozici pomáhajícího, uznává, že právě tímto způsobem je pomáháno také jemu. Skutečnost, že může pomáhat, není jeho zásluhou ani důvodem k chlubení. Tento úkol je milostí. Čím víc se někdo namáhá pro druhé, tím více bude chápat a přivlastňovat si Kristovo slovo: „Jsme služebníci neužiteční“ (Lk 17,10). Uznává totiž, že působí nikoli na základě nějaké nadřazenosti nebo větší osobní výkonnosti, nýbrž proto, že ho tím Kristus obdaroval. Někdy bude docházet k tomu, že nadmíra potřeb těch druhých a meze vlastních pracovních možností ho budou vystavovat pokušení propadnout malomyslnosti. Právě v takových okamžicích mu pomůže vědomí, že on sám není víc než nástroj v Pánových rukou, a tak se osvobodí od domnění, že musí sám osobně provést nutné vylepšení světa. V pokoře udělá to, co je v jeho možnostech, a zbytek pokorně svěří Pánu. Je to Bůh, kdo řídí svět, nikoli my. My mu poskytujeme svou službu jenom v závislosti na míře vlastních možností a díky tomu, že On nám k tomu dává sílu. Když však děláme to, co je v našich možnostech, a vkládáme do díla všechny své síly, pak je to počínání, které dobrého služebníka Ježíše Krista udržuje v pohotovosti: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14).

36.  Zakoušení nezměrnosti potřeb nás může z jedné strany ponoukat k přijetí ideologie, která si nárokuje vykonat to, co Boží správa světa na první pohled nečiní, tedy pokusit se o univerzální řešení všech problémů. Z druhé strany se uvedené zakoušení nezměrnosti potřeb může stát pokušením k netečnosti, neboť hrozí, že nabudeme dojmu, jako by vlastně ani nešlo nic udělat. Právě v takové situaci představuje živý kontakt s Kristem rozhodující pomoc k tomu, abychom zůstali na správné cestě, tedy abychom nepropadli jednak pýše, která pohrdá člověkem, ve skutečnosti však nejenže nevytváří nic, ale spíše ničí, jednak malomyslnosti, která by znemožňovala nechat se vést láskou, a tak sloužit člověku. Modlitba jako prostředek k čerpání stále nových sil z Krista se tak stává konkrétní nevyhnutelností. Kdo se modlí, neutrácí svůj čas, i když je daná situace charakterizována naléhavostí a všechno nasvědčuje tomu, že je nutno výhradně jednat. Zbožnost neoslabuje zápolení s chudobou nebo dokonce s bídou bližního. Blahoslavená Tereza z Kalkaty představuje jasné znamení skutečnosti, že čas věnovaný Bohu v modlitbě nejenže neumenšuje účinnost a činorodost lásky vůči bližnímu, nýbrž že ve skutečnosti je nevyčerpatelným zřídlem této činorodosti. Ve svém listu k postní době roku 1996 blahoslavená Tereza svým laickým spolupracovníkům napsala: „Ve svém každodenním životě potřebujeme tento niterný kontakt s Bohem. Jak se toho dobereme? Skrze modlitbu.“

37.  Nadešel okamžik, abychom opětně potvrdili, jak důležitá je modlitba v konfrontaci s aktivismem a hrozícím sekularismem mnoha křesťanů, kteří se zabývají charitativní prací. Je evidentní, že křesťan, který se modlí, neusiluje o změnu Božích záměrů nebo o opravování toho, co Bůh předvídal. Snaží se spíše o setkání s Otcem Ježíše Krista a prosí o to, aby právě Bůh byl přítomen prostřednictvím posily Ducha Svatého v něm a v jeho díle. Důvěrný vztah s osobním Bohem a odevzdanost do jeho vůle jednak představují hráz proti degradaci člověka, jednak ho zachraňují ze zajetí fanatických a teroristických doktrín. Autenticky náboženský postoj vylučuje, aby se člověk povyšoval na soudce nad Bohem a aby Ho obviňoval z toho, že připouští bídu, aniž by přitom měl soucit se svými tvory. Avšak na koho se může spolehnout ten, kdo si nárokuje zápolení s Bohem na základě lidských zájmů, ve chvíli, kdy se lidské působení ukazuje jako neúčinné?

38.  Jistě, Job si může před Bohem stěžovat kvůli nepochopitelnému a na první pohled neospravedlnitelnému utrpení, které je přítomno ve světě. Ve své bolesti Job říká: „Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu … Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne. Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? … Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou“ (Job 23,3.5–6.5–16). Často nám není dáno znát důvod, proč Bůh zadržuje své rámě a nezasahuje. On nám však rozhodně nebrání v tom, abychom mocně volali jako Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Měli bychom setrvat s touto otázkou před jeho tváří v modlitebním dialogu: „Pane svatý a věrný, jak dlouho ještě budeš váhat?“ (Zj 6,10). Je to svatý Augustin, kdo dává na danou otázku odpověď víry: „Si comprehendis, non est Deus“ – „Kdybys to chápal, pak by to nebyl Bůh.“35 Náš protest nechce Boha vyzývat, ani budit dojem, jako kdyby v něm byl přítomen omyl, slabost či netečnost. Pro věřícího je nemyslitelné, že On by byl bezmocný nebo že by právě „spal“ (srov. 1 Král 18,27). Spíše platí, že dokonce i naše volání, podobně jako v Ježíšových ústech na kříži, vyjadřuje nejzazší a nejhlubší způsob stvrzení naší víry v jeho svrchovanou moc. Křesťané totiž navzdory všem nedorozuměním a zmatkům okolního světa vytrvávají ve víře v „Boží dobrotu“ a v „jeho lásku k lidem“ (srov. Tit 3,4). Ačkoli jsou stejně jako všichni ostatní ponořeni do dramatické komplexnosti historických událostí, setrvávají v pevné jistotě, že Bůh je Otec a že nás miluje, i když pro nás jeho mlčení zůstává nepochopitelné.

39.       Víra, naděje a láska jdou ruku v ruce. Naděje se prakticky projevuje jednak ve ctnosti trpělivosti, která nemizí ani v dobru, ani tehdy, když stojíme před zjevným neúspěchem, jednak ve ctnosti pokory, která přijímá Boží tajemství a má k Němu důvěru i v temných chvílích. Víra nám ukazuje Boha, jenž dal svého Syna za nás, a tak v nás probouzí vítěznou jistotu, že opravdu platí: Bůh je láska! Tímto způsobem víra proměňuje naši netrpělivost a naše pochybnosti v bezpečnou naději, že Bůh drží svět ve svých rukou a že navzdory všem temnotám Bůh vítězí, jak to prostřednictvím působivých obrazů skvostně vyjadřuje konec knihy Zjevení. Víra, která si uvědomuje Boží lásku projevenou na kříži v Ježíšově probodeném srdci, probouzí v příhodném čase lásku. Láska je světlem, v zásadě jediným světlem, které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat. Láska je možná a my jsme schopni uplatňovat ji, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu. Touto encyklikou jsem chtěl vybídnout právě k tomu, aby lidé žili láskou a nechávali do světa vstupovat Boží světlo.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás