Lidský kořen ekologické krize

 

Kapitola třetí: Lidský kořen ekologické krize

101. Popisovat příznaky ekologické krize je k ničemu, pokud nevezmeme v úvahu její lidský kořen. Existuje určitý zvrácený způsob chápání života, který protiřečí realitě do té míry, že ji ničí. Proč bychom se nemohli zastavit a uvažovat o tom? Navrhuji proto soustředit se na převládající technokratické paradigma a na místo, které v něm zaujímá člověk a jeho činnost ve světě.

I. Technologie: kreativita a moc

102. Lidstvo vstoupilo do nové éry, v níž nás moc techniky přivedla na křižovatku. Jsme dědici dvou staletí enormních změn: parní stroj, železnice, telegraf, elektřina, automobil, letadlo, chemický průmysl, moderní medicína, informatika a v nedávné době digitální revoluce, robotika, biotechnologie a nanotechnologie. Je správné mít radost z tohoto pokroku a nadchnout se pro široké možnosti, které se před námi těmito neustálými novinkami otevírají, protože „věda a technika jsou obdivuhodným produktem lidské kreativity, která je darem Božím“.[1] Lidský rod umí transformovat přírodu, aby ji využíval. Tím je charakteristický již od počátku a technika „je výrazem úsilí lidského ducha o postupné překonávání materiálních omezení“.[2] Technika vyřešila nesčetné nedostatky, které sužovaly a omezovaly lidskou bytost. Pokroku, který byl dosažen zejména v medicíně, strojírenství a v komunikaci, není možné si nevážit a neděkovat za něj. A jak neuznat všechno to úsilí mnoha vědců a techniků, kteří vypracovali alternativy udržitelného rozvoje?

103. Správně orientovaná věda a technika dovede vyrábět nejenom skutečně hodnotné věci ke zvýšení kvality lidského života, počínaje domácími spotřebiči až k velkým dopravním prostředkům, mostům, budovám a veřejným prostorám. Je též schopna produkovat krásu a umožnit člověku ponořenému do materiálního světa „vstupovat“ do říše krásy. Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů? Existují cenná výtvarná a hudební díla, která vznikla použitím nových technických nástrojů. Tak se v umělcově touze po kráse i v touze toho, kdo tuto krásu kontempluje, realizuje skok k ryze lidské plnosti.

104. Nemůžeme však nevědět, že nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání našeho vlastního DNA a další dovednosti, které jsme získali, nám nabízejí ohromující moc. Těm, kdo je znají a umí je též ekonomicky využít, dávají dokonce nepředstavitelnou vládu nad lidským rodem a celým světem. Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře, zejména vezmeme-li v úvahu způsob, jak s ní až dosud nakládá. Stačí připomenout atomové bomby shozené v půli 20. století, jakož i velký rozvoj technologie, jímž se chlubil nacismus, komunismus a jiné totalitní režimy při likvidaci milionů lidí. Nezapomínejme též, že válka má dnes k dispozici dokonalejší vražedné nástroje. V jakých rukou je a do jakých může přijít tato moc? Je velmi nebezpečné, aby spočívala v rukou jen malé části lidstva.

105. Má se za to, že „každý nárůst moci prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí“,[3] jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci techniky a ekonomiky. Faktem je, že „moderní člověk není vychován ke správnému užívání moci“,[4] protože obrovský rozmach techniky nešel ruku v ruce s rozvojem člověka v jeho odpovědnosti, vědomí hodnot a ve svědomí. Lidé každé doby mají sklon k tomu, že si dostatečně neuvědomují své meze. Z tohoto důvodu je možné, že lidstvo dnes nepozoruje vážnost výzev, před nimiž stojí, „a stále roste nebezpečí, že člověk užije moci nesprávně“, jelikož „nepodléhá normám svobodného lidského rozhodování a řídí se pouze údajně nezbytnými požadavky obecného užitku a zajištěnosti“.[5] Lidská bytost není plně autonomní. Její svoboda podléhá nemoci, svěřuje-li se slepým silám nevědomí, bezprostředních potřeb, egoismu a brutálního násilí. V tomto smyslu je bez ochrany vystaven své vlastní moci, která stále roste, aniž by měl nástroje k její kontrole. Má sice k dispozici nějaké povrchní mechanismy, nicméně náležitě solidní etika, kultura a spiritualita, která by mu skutečně kladla meze a udržovala ho v rámci jasnozřivého sebeovládání, mu chybí.

II. Globalizace technokratického paradigmatu

106. Zásadní problém je jiný a ještě hlubší: jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto paradigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování. Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že sledovaly a spolupracovaly s možnostmi, které mu příroda nabízela. Člověk přijímal z přirozené skutečnosti všechno, co mu nabízela, jako by si prostě bral z její otevřené dlaně. Oproti tomu se dnes zájem člověka soustředí na to, aby z věcí získal vše, co je možné, ovšem s tím, že skutečnost, kterou má před sebou, ignoruje nebo na ni zapomíná. Proto si člověk a věci už přátelsky nepodávají ruce, ale soupeří mezi sebou. Odtud se snadno dochází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy a ekonomické i technologické teoretiky. Předpokladem tohoto růstu je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až nadoraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad, že „je k dispozici neomezené množství energie a zdrojů a že jejich obnova je otázkou krátkého času a že negativní důsledky manipulace s přirozeným řádem věcí příroda dokáže snadno absorbovat“.[6]

107. Můžeme říci, že základem mnoha těžkostí současného světa je především ne vždy vědomá tendence koncipovat metodologii a cíle technovědy do takového vzorce chápání, jenž pak podmiňuje život lidí i fungování společnosti. Dopady tohoto modelu uplatňující se na celou lidskou i sociální skutečnost jsou dobře patrné právě v devastujícím působení na životní prostředí. A přitom jde pouze o příznak redukcionismu, jenž postihuje lidský život a společnost ve všech jejích dimenzích. Je třeba uznat, že technické výdobytky nejsou neutrální, protože utvářejí kontext, jenž podmiňuje životní styl, a zaměřují sociální možnosti k zájmům určitých mocenských skupin. Určitá rozhodnutí, která vypadají jen jako čistě věcná opatření, jsou ve skutečnosti rozhodnutí, která záměrně sledují vývoj určitého typu sociálního života.

108. Je nemyslitelné zastávat jiné kulturní paradigma a sloužit si technikou jako pouhým nástrojem, protože technokratické paradigma se stalo natolik dominantním, že je velmi obtížné odhlížet od jeho zdrojů, a ještě obtížnější je užívat jeho zdrojů a nenechat se ovládnout jeho logikou. Člověk jde proti současné kultuře, pokud si zvolí životní styl, jehož cíle byť jen zčásti nezávisejí na technice, jejích nákladech a na její globalizující se a odosobňující moci. Technika má totiž tendenci postupovat tak, že nic nezůstane mimo sféru její železné logiky, a „člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc, o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova“.[7] Proto „zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života“.[8] Tak se redukuje schopnost rozhodovat, ta nejautentičtější svoboda a prostor pro alternativní kreativitu jednotlivců.

109. Technokratické paradigma se snaží ovládat také ekonomiku a politiku. Ekonomika přijímá každý technologický rozvoj s cílem profitovat, aniž by věnovala pozornost eventuálním negativním důsledkům pro člověka. Finančnictví tlumí reálnou ekonomiku. Nepoučili jsme se ze světové finanční krize a jen velmi pomalu se učíme, jak řešit zhoršování životního prostředí. V některých kruzích se prohlašuje, že nynější ekonomie a technika vyřeší všechny problémy životního prostředí, tak jako se obdobně neakademicky tvrdí, že problémy hladu a bídy ve světě se vyřeší jednoduše růstem trhu. Nejedná se zde o ekonomické teorie, které snad dnes nikdo nebude obhajovat, ale o jejich přítomnost ve faktickém ekonomickém vývoji. Slovně se k nim sice nikdo nehlásí, ale svými činy je mnozí zjevně podporují, když nehledí na rozumnou míru výroby, lepší přerozdělování bohatství, odpovědnou péči o životní prostředí nebo práva budoucích generací. Svým jednáním takoví lidé tvrdí, že stačí sledovat jediný cíl: maximalizovat zisky. Trh sám však nezaručuje integrální lidský rozvoj a sociální inkluzi.[9] Mezitím zaznamenáváme jistý druh „marnotratného a na konzum orientovaného »nadměrného rozvoje«, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávající nelidskou bídou“,[10] a přitom ekonomické instituce a sociální programy, které by těm nejchudším umožnily pravidelný přístup k základním zdrojům, nezasahují s dostatečnou rychlostí. Nevěnuje se patřičná pozornost nejhlubším kořenům nynějších nerovností, které souvisejí se zaměřením, cíli, smyslem a sociálním kontextem technologického a ekonomického růstu.

110. Specializace, která je technice vlastní, jen stěží poskytuje ucelený pohled. Fragmentace vědění plní svou funkci, když se přijímají konkrétní opatření, ale často vede ke ztrátě smyslu pro celek a vztahy mezi věcmi, pro širší horizont a smysl, který je pak považován za nevýznamný. Tentýž fakt brání v hledání vhodných cest k řešení nejsložitějších problémů nynějšího světa, zejména těch, které se týkají životního prostředí a chudých, protože je nelze řešit jen na základě jediného hlediska či jediného typu zájmů. Věda, která chce řešit velké otázky, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění, včetně filozofie a sociální etiky. Tento postup je však dnes jen obtížně uskutečnitelný. Proto nelze rozpoznat pravé referenční etické horizonty. Život tak spočívá v tom, že se člověk zcela vydá okolnostem určovaným technikou, jež je považována za hlavní klíč k interpretaci života. V konkrétní situaci jsme konfrontováni s různými příznaky tohoto omylu, jako je devastace životního prostředí, úzkost, ztráta smyslu pro život i pro společnost. Tak se znovu ukazuje, že „realita je důležitější než idea“.[11]

111. Ekologickou kulturu nelze redukovat na řadu urgentních a dílčích odpovědí na problémy, které vyvstávají v souvislosti se zhoršováním životního prostředí, s vyčerpáním přírodních zdrojů a se znečištěním. Má nabízet jiný pohled, myšlení, výchovný program, životní styl a spiritualitu, které budou klást odpor postupujícímu technokratickému paradigmatu. Jinak i ty nejlepší ekologické iniciativy mohou skončit v téže globalizované logice. Hledat pro každý problém životního prostředí pouze technickou pomoc znamená izolovat věci, které ve skutečnosti spolu souvisejí, a skrývat pravé a hlubší problémy světového systému.

112. Je však možné znovu rozšířit pohled. Lidská svoboda je schopna stanovit technice meze, usměrnit ji a zapojit ji do služeb jiného typu pokroku – zdravějšího, lidštějšího, sociálně vstřícnějšího a integrálnějšího. Někde už opravdu dochází k osvobození od vládnoucího technokratického paradigmatu. Je tomu tak například tehdy, když si společenství malých výrobců zvolí méně znečišťující výrobní technologie a podpoří tak nekonzumní způsob života, blaha a soužití. Nebo tehdy, když se technika zaměří primárně na řešení konkrétních problémů druhých ve snaze pomoci jim žít důstojněji a ulevit jejich utrpení. A též tehdy, když tvořivé hledání krásy a její nazírání dovede překonat reduktivní přístup moci takovým druhem spásy, která se naplňuje v kráse a v člověku, který ji kontempluje. Autentické lidství, které vybízí k nové syntéze, patrně přebývá uprostřed technologické civilizace téměř nepozorovaně jako mlha, která proniká pod zavřenými dveřmi. Obstojí tato naděje, že vše, co je autentické, se prosadí navzdory všemu vytrvalému odporu?

113. Na druhé straně se zdá, že lidé už dnes nevěří na šťastnou budoucnost a nemají slepou důvěru v to, co přinese zítřek, když pozorují podmínky současného světa a technické možnosti. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že zásadní cesty, jež vedou do šťastné budoucnosti, jsou jiné. Nedovedou si však představit, že by se zřekli možností, které jim technika nabízí. Lidstvo se hluboce změnilo, uvyklo na trvalou hojnost novinek, posvěcenou prchavostí, která nás přes povrchnost strhává jedním jediným směrem. Je stále obtížnější zastavit se a obnovovat hloubku života. Odráží-li architektura ducha doby, pak megakonstrukce a sériové domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tíživou nudou. Nepoddávejme se tomu a nepřestávejme si klást otázky po cílech a smyslu každé věci. Jinak budeme pouze omlouvat faktický stav a k zaplnění prázdnoty budeme potřebovat stále více náhražek.

114. To co se děje, nás staví před naléhavou potřebu přistoupit k odvážné kulturní revoluci. Věda a technika nejsou neutrální, ale mohou od začátku do konce určitého procesu zahrnovat různé úmysly a možnosti a mohou se utvářet různými způsoby. Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zařadit nižší rychlost a podívat se na realitu jiným způsobem, osvojit si pozitivní a udržitelné podoby rozvoje a zároveň se vrátit k hodnotám a velkým cílům, které byly zničeny nespoutanou megalomanií.

III. Krize a důsledky moderního antropocentrismu

115. Moderní antropocentrismus vedl paradoxně k povýšení technického rozumu nad realitu, neboť lidská bytost „nevidí v přírodě ani závaznou normu svého života, ani své útočiště. Přistupuje k ní nepředpojatě, věcně; je prostorem a látkou pro jeho dílo, do něhož dává vše, bez ohledu na následky.“[12] Tak se umenšuje vnitřní hodnota světa. Avšak neobjeví-li člověk znovu svoje pravé místo, neporozumí náležitě sobě samému a nakonec bude popírat samotnou skutečnost. „Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven.“[13]

116. V novověku došlo ke značnému antropocentrickému vybočení, které dnes v jiném převleku nadále poškozuje to, co nás vzájemně spojuje, i každý pokus o posílení sociálních svazků. Nadešla proto chvíle věnovat opět pozornost realitě s jejími limity, které ji nejen omezují, ale též představují možnost zdravějšího a plodnějšího lidského a sociálního rozvoje. Nepatřičná prezentace křesťanské antropologie mnohdy vedla k prosazování mylného pojetí vztahu člověka ke světu. Vícekrát se předkládal prometeovský sen vlády nad světem, který vyvolal dojem, že péče o přírodu je cosi pro slabochy. Správná interpretace člověka jako pána světa ho však chápe jako zodpovědného správce.[14]

117. Nedostatečný zájem o poměřování škod způsobených přírodě a o environmentální dopad učiněných rozhodnutí je pouze zjevným odrazem nezájmu přijímat poselství, které má příroda ve své struktuře vepsáno. Nedovedeme-li v samotné realitě uznat důležitost chudého člověka, lidského embrya a postižené osoby – abychom zmínili jen některé příklady –, stěží budeme schopni naslouchat volání samotné přírody. Všechno je propojeno. Pokud se člověk prohlašuje za nezávislého na realitě a ustanovuje se absolutním vládcem, rozpadá se samotný základ jeho existence, protože „místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody“.[15]

118. Tato situace nás vede k trvalé schizofrenii, která sahá od oslavování technokracie, jež neuznává vlastní hodnotu ostatních bytostí, až k popírání jakékoli specifické hodnoty lidské bytosti. Není však možné nebrat ohled na lidství. Bez obnoveného lidského bytí nevznikne žádný nový vztah k přírodě. Neexistuje ekologie bez adekvátní antropologie. Je-li lidská osoba považována mezi ostatními jenom za bytost navíc, která je důsledkem souhry náhod či nějakého fyzického determinismu, „hrozí, že se u lidí oslabí vědomí odpovědnosti“.[16] Scestný antropocentrismus však nemusí nutně ustoupit „biocentrismu“, protože to by pak vedlo k nové nerovnováze, která nejenom neřeší problémy, ale přidává další. Nelze od lidské bytosti žádat závazek vůči světu, pokud se zároveň neuznávají a nedoceňují jeho specifické schopnosti, jako jsou poznání, vůle, svoboda a odpovědnost.

119. Při kritice scestného antropocentrismu by se neměla na okraj odsouvat hodnota vztahů mezi lidmi. Je-li ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních mezilidských vztahů. Dožaduje-li se křesťanské myšlení uznání svébytné hodnoty lidské bytosti, která převyšuje ostatní tvory, dává tak prostor k docenění každé lidské osoby a podněcuje tím k respektu vůči druhému. Otevřenost vůči „ty“, schopná poznávat, milovat a vést dialog, i nadále představuje velkou vznešenost lidské osoby. Proto není třeba kvůli adekvátnímu vztahu k přírodě umenšovat sociální dimenzi člověka, ani jeho transcendenci, jeho otevřenost božskému „Ty“. Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí a odhlížet od vztahu k ostatním lidem a k Bohu. Byl by to projev romantického individualismu převlečeného za ekologickou krásu a dusivé uzavření se v imanenci.

120. Jak vidno, vše je ve vztahu, proto není možné ochranu přírody slučovat s ospravedlňováním umělého potratu. Výchova k přijímání slabých bytostí, které nás obklopují a někdy nám jsou obtížné a neodbytné, nepůsobí důvěryhodně, pokud se neposkytuje ochrana lidskému embryu, třebaže jeho příchod někdy způsobuje nepříjemnosti a těžkosti: „Ztrácí-li se osobní a společenská vnímavost k přijímání nového života, ochabují i jiné formy přijetí užitečné pro společenský život.“[17]

121. Stále čekáme na vytvoření nové syntézy, která by překonala falešné dialektiky posledních století. Samotné křesťanství, které věrně uchovává svoji identitu a poklad pravdy, jejž přijalo od Ježíše Krista, je vždy znovu promýšleno a vyjadřuje se v dialogu s novými dějinnými situacemi. Tak dává stále znovu vykvétat své trvalé novosti.[18]

Praktický relativismus

122. Scestný antropocentrismus způsobuje scestný životní styl. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se zmínil o praktickém relativismu, kterým se vyznačuje naše doba a který je „ještě nebezpečnější než ten věroučný“.[19] Staví-li člověk do středu sám sebe, dává nakonec absolutní prioritu svým podružným zájmům a všechno ostatní se stává relativním. Neměla by proto překvapovat skutečnost, že spolu s všudypřítomným technokratickým paradigmatem a glorifikací neomezené lidské moci se v subjektech rozvíjí tento relativismus, podle něhož je všechno irelevantní, neslouží-li to vlastním bezprostředním zájmům. Je v tom logika, která nám dovoluje pochopit, jak se navzájem živí různé postoje, jež současně vedou k devastaci životního prostředí i k sociálnímu úpadku.

123. Relativistická kultura je patologií, která vede člověka k tomu, že využívá druhého a zachází s ním jako s pouhým objektem, ukládá mu nucené práce anebo jej kvůli zadlužení uvrhuje do otroctví. Je to tatáž logika, která vede k sexuálnímu zneužívání dětí nebo k opouštění starých lidí, kteří už nejsou užiteční. Je to také logika uvnitř skupiny těch, kdo tvrdí: Nechme, aby hospodářství regulovaly neviditelné síly trhu, protože jejich působení na společnost a přírodu je nutným zlem. Pokud neexistují objektivní pravdy, ani stabilní principy kromě uspokojování vlastních tužeb a bezprostředních potřeb, jaké hranice může mít obchodování s lidmi, organizovaný zločin, obchod s drogami, obchod s „krvavými diamanty“ a kůží zvířat, kterým hrozí vyhynutí? Není to tatáž relativistická logika, která ospravedlňuje získávání orgánů od chudých za účelem jejich odprodeje nebo jejich využití k experimentům anebo odhazování dětí, protože nevyhovují přáním svých rodičů? Je to tatáž logika „použij a vyhoď“, která vyrábí množství odpadu jenom kvůli nezřízené touze konzumovat více, než kolik je skutečně třeba. Nelze si tedy myslet, že politické programy či moc zákona dovedou zabránit jednání, které poškozuje životní prostředí, neboť pokud se korumpuje kultura a není již uznávána žádná objektivní pravda či všeobecně platné principy, budou zákony pojímány jenom jako svévolné příkazy, popřípadě překážky, kterým je třeba se vyhýbat.

Nezbytnost hájit práci

124. V jakémkoli integrálním pojetí ekologie, které nevylučuje lidskou bytost, je neodmyslitelně zahrnuta i hodnota práce, kterou tak moudře propracoval svatý Jan Pavel II. ve své encyklice Laborem exercens. Připomeňme si, že podle biblického příběhu stvoření Bůh postavil člověka do právě stvořené zahrady (srov. Gn 2,15) nejenom proto, aby pečoval (chránil) o to, co existuje, ale také aby pracoval (obdělával) a pěstoval plodiny. Takto jsou dělníci a řemeslníci „oporou stvoření v tomto věku“ (Sir 38,34). Lidský zásah, který napomáhá prozíravému rozvoji stvoření, je totiž tím nejvhodnějším způsobem péče o ně, protože jedná jako Boží nástroj a pomáhá tak k uskutečnění potencialit, které do věcí vepsal sám Bůh: „Pán dává vyrašit ze země léčivým bylinám, rozumný muž jimi nepohrdá“ (Sir 38,4).

125. Pokud se snažíme přemýšlet o adekvátních vztazích člověka ke světu, který jej obklopuje, vyvstává potřeba správného pojetí práce. Mluvíme-li totiž o vztahu člověka k věcem, nabízí se otázka po smyslu a účelu lidského působení na realitu. Nemluvíme pouze o manuální práci nebo zemědělství, nýbrž o jakékoli činnosti, která obsahuje nějakou přeměnu toho, co existuje – od vypracování nějaké sociální studie až po technologický vývojový projekt. Jakákoli forma práce předpokládá ideu vztahu, který lidská bytost může nebo má navázat s někým jiným. Křesťanská spiritualita spolu s kontemplativním úžasem nad stvořením, jak jej vidíme u svatého Františka z Assisi, rozvinula též bohaté a zdravé chápání práce, s nímž se setkáváme například v životě blahoslaveného Karla Foucaulda a jeho žáků.

126. Uveďme též příklady z dlouhé mnišské tradice. Na svém počátku dali mniši přednost útěku ze světa, aby se vzdálili od městského úpadku. Proto vyhledávali poušť v přesvědčení, že je to vhodné místo, kde lze vnímat Boží přítomnost. Svatý Benedikt z Nursie následně chtěl, aby jeho mniši žili ve společenství a spojovali modlitbu a studium s manuální prací (Ora et labora). Zavedení manuální práce proniknuté duchovním smyslem se stalo něčím převratným. Lidé se naučili hledat svou zralost a posvěcení ve vzájemném pronikání usebranosti a práce. Tento způsob prožívání práce umocňuje naši schopnost pečovat o životní prostředí ohleduplně a propůjčuje našemu vztahu ke světu zdravou střídmost.

127. Tvrdíme, že „člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života“.[20] Je-li ovšem lidská schopnost kontemplace a vnímavé pozornosti narušena, vytvářejí se podmínky k tomu, aby se smysl práce překrucoval.[21] Je prospěšné stále připomínat, že člověk je „schopen si ve všech časných věcech polepšit, usilovat o svůj mravní pokrok a dále rozvíjet své duchovní dary“.[22] Práce by měla být prostředím tohoto mnohotvárného osobního rozvoje, kde spolupůsobí více dimenzí života: tvořivost, plánování budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, „aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost zaměstnání a možnost pracovat pro všechny“.[23]

128. Už od svého stvoření jsme povoláni k práci. Není třeba snažit se nahrazovat stále více lidskou práci technologickým pokrokem. Takto by lidstvo poškozovalo samo sebe. Práce je nezbytnost, je součástí smyslu života na této zemi, cestou zrání, lidského rozvoje a osobní realizace. V tomto smyslu musí být peněžní pomoc chudým vždy jen provizorním řešením naléhavých situací. Pravý cíl pomoci by měl spočívat v tom, že se jim umožní důstojný život skrze jejich vlastní práci. Jenže vývoj ekonomie vedl k takovému typu technického pokroku, jehož záměrem bylo omezení výrobních nákladů s cílem snížit počet pracovních míst, která byla nahrazena stroji. To je další způsob, kterým se činnost člověka může obrátit proti němu samému. Snižování počtu pracovních míst „má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje »sociální kapitál«, tedy síť vztahů důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití“.[24] Zkrátka „náklady spojené se zaměstnáváním lidí jsou vždy i ekonomickým výdajem a ekonomická selhání vždy dopadají na člověka“.[25] Odmítnout investovat do lidí jen proto, aby se dosáhlo vyššího bezprostředního zisku, je pro společnost ten nejhorší obchod.

129. Aby bylo nadále možné nabízet zaměstnání, je nezbytné podporovat takovou ekonomii, která bude prosazovat diverzifikaci výroby a podnikatelskou kreativitu. Existuje například obrovská rozmanitost zemědělských potravinových systémů a malovýroby, která stále živí většinu světové populace, přičemž využívá půdu i vodu v omezeném rozsahu a produkuje méně odpadu jak v malých zemědělských či zahradních parcelách, tak i při lovu či sběru lesních plodů, nebo při ručním rybolovu. Úspory z rozsahu výroby zvláště v zemědělském sektoru v konečném důsledku nutí drobné zemědělce prodávat své pozemky nebo opouštět tradiční způsoby obdělávání půdy. Pokusy některých z nich rozvinout jiné formy výroby, více diverzifikované, vycházejí naprázdno v důsledku obtížného přístupu na regionální i globální trhy anebo proto, že infrastruktura prodeje a dopravy je ve službách velkých podniků. Zodpovědní představitelé mají právo i povinnost přijímání jasných a pevných opatření podporujících drobné rolníky a diverzifikaci výroby. K tomu, aby existovala ekonomická svoboda, z níž skutečně profitují všichni, může být někdy prospěšné ukládat omezení těm, kdo disponují velkými zdroji a finanční mocí. Pouhé hlásání ekonomické svobody, kterou však mnozí vzhledem k reálné situaci nemohou využít, a omezování dostupnosti práce se stává kontradikcí, která znevažuje politiku. Podnikatelská aktivita je ušlechtilé poslání zaměřené na produkci bohatství a zlepšování světa pro všechny a může to být velmi plodný způsob podpory regionu, ve kterém působí, pokud podnikatel chápe, že vytváření pracovních míst je neoddělitelnou součástí jeho služby obecnému dobru.

Biologické inovace na základě výzkumu

130. Ve filozofické a teologické vizi člověka a stvoření, kterou jsem se snažil předložit, je zjevné, že lidská bytost, jež se vyznačuje zvláště svým rozumem a vědeckým poznáním, není jen vnějším činitelem, který by měl být zcela vyloučen. Člověk smí zasahovat do rostlinné i živočišné říše a sloužit si jí, pokud je to k jeho životu nezbytné, nicméně pokusy na zvířatech jsou legitimní pouze tehdy, jak učí Katechismus, „zůstávají-li v rozumných mezích a přispívají-li k léčení nebo k záchraně lidských životů“.[26] Důrazně připomíná, že lidská moc má meze a že „odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem“.[27] Jakékoli užití a experimenty „vyžadují náboženskou úctu k neporušenosti stvoření“.[28]

131. Rád bych zde převzal vyváženou pozici svatého Jana Pavla II., který vyzdvihoval přínos vědeckého a technického pokroku, jenž vyjadřuje, „jak vznešené je povolání člověka k zodpovědné účasti na Božím stvořitelském působení“, ale zároveň připomínal, že „žádný zásah do ekosystému nemůže odhlížet od následků, které způsobuje v jiných oblastech“.[29] Tvrdil, že církev oceňuje přínos „studia a aplikace molekulární biologie a dalších disciplín, jako je genetika, a jejich technologické využití v zemědělství a průmyslu“.[30] Nicméně také řekl, že při nich nesmí docházet k „neuvážené genetické manipulaci“,[31] která by ignorovala negativní účinky takových zásahů. Není možné brzdit lidskou tvořivost. Nelze-li umělci zakazovat, aby vyjadřoval svou tvůrčí schopnost, není rovněž možné klást překážky těm, kdo mají zvláštní dary pro rozvoj vědy a techniky, protože tyto schopnosti jim daroval Bůh ke službě druhým. Zároveň však nelze nebrat v úvahu cíle, následky, kontext a etické meze takovéto lidské činnosti, neboť jde o velmi rizikovou formu moci.

132. Do tohoto rámce patří jakákoliv reflexe o lidských zásazích do rostlinné a živočišné říše, jimiž jsou dnes genetické modifikace produkované biotechnologicky, s cílem využít možností, jež jsou k dispozici v materiální skutečnosti. Úcta víry k rozumu vyžaduje, abychom věnovali pozornost tomu, čemu nás biologická věda, vyvinutá nezávisle na ekonomických zájmech, může poučit o biologických strukturách a jejich možnostech a mutacích. V každém případě je legitimním takový zásah do přírody, který „jí pomáhá rozvíjet se podle její esence, jež má od stvoření a kterou pro ni chtěl Bůh“.[32]

133. Je těžké vynést obecný soud nad vývojem geneticky modifikovaných organismů (GMO), ať rostlinných či živočišných, ať za účely medicínskými či zemědělskými, protože se mezi sebou vzájemně velmi liší a vyžadují v posuzování specifické přístupy. Na druhé straně netřeba připisovat rizika vždy samotné technice, nýbrž jejímu neadekvátnímu nebo nadměrnému využívání. Genetické mutace ve skutečnosti často byly a jsou produkovány samotnou přírodou. Ani mutace způsobené lidskou bytostí nejsou moderním fenoménem. Do těchto úvah spadá ochočování zvířat, křížení druhů a další dávné a všeobecně přijímané praktiky. Je namístě připomenout, že na počátku vědeckého vývoje geneticky modifikovaného obilí stálo pozorování bakterií, které přirozeně a spontánně působily modifikace rostlinného genomu. Tyto procesy v přírodě však mají pomalý rytmus, který je nesrovnatelný s rychlostí zavedenou nynějším technologickým pokrokem, i když se tento pokrok zakládá na staletém vědeckém vývoji.

134. Třebaže nedisponujeme definitivními důkazy ohledně škod, které by geneticky modifikované obilniny mohly způsobit lidským bytostem, a třebaže v některých oblastech vedlo jejich použití k ekonomickému růstu, který přispěl k vyřešení určitých problémů, vyskytují se značné těžkosti, které by neměly být podceňovány. V mnoha oblastech se totiž po zavedení těchto plodin soustřeďuje úrodná půda v rukách několika vlastníků, což vede k „postupnému úbytku drobných výrobců, kteří jsou v důsledku ztráty obdělávané půdy nuceni přestat vyrábět“.[33] Ti nejzranitelnější z nich se ocitli v prekariátu* a mnozí z nich se nakonec stěhují do těch nejubožejších městských aglomerací. Rozšiřování těchto plodin ničí složité tkanivo ekosystémů, umenšuje diverzitu produkce a postihuje přítomnost i budoucnost regionálních ekonomik. V různých zemích se projevuje tendence vytvářet oligopoly v produkci osiv a dalších produktů nezbytných v zemědělství. V tomto kontextu se závislost ještě stupňuje, vezme-li se v úvahu produkce sterilních semen,** která jsou rolníci nuceni od výrobců kupovat.

135. Bezpochyby je zapotřebí stálé bdělosti, která bude počítat se všemi relevantními etickými aspekty. Za tímto účelem je třeba zajistit vědeckou a společenskou debatu, která bude natolik odpovědná a všestranná, aby dokázala posoudit veškeré dostupné informace a nazývat věci pravými jmény. Někdy nejsou zveřejňovány kompletní informace, ale selektují se podle osobitých zájmů ať politických, ekonomických či ideologických. V různých záležitostech se tím ztěžuje utváření vyváženého a rozvážného úsudku, který by zohledňoval všechny vyskytující se činitele. Je nezbytné mít k dispozici diskusní platformy, kterých se budou moci účastnit všichni, kteří si myslí, že se jich dané záležitosti budou přímo či nepřímo týkat (rolníci, spotřebitelé, zodpovědní činitelé, vědci, výrobci osiv, obyvatelstvo žijící v blízkosti příslušných polí a jiní). Jedině tak budou moci předložit svoje problémy anebo získat přístup k rozsáhlým a důvěryhodným informacím, které jsou nezbytné k rozhodování v souladu s přítomným i budoucím obecným dobrem. Otázka GMO je složitá a vyžaduje, aby se o ní uvažovalo ze všech hledisek, k čemuž je nutné navýšit financování různých směrů autonomního a interdisciplinárního výzkumu, který by mohl přispět novým pohledem na věc.

136. Znepokojivá je též skutečnost, že některá ekologická hnutí brání integritu životního prostředí a právem poukazují na meze vědeckého bádání, zatímco stejné principy někdy neaplikují na lidský život. Často je banalizováno překračování veškerých mezí při experimentování na živých lidských embryích. Zapomíná se, že nezcizitelná hodnota lidské bytosti daleko převyšuje stupeň jejího vývoje. Totéž platí, když technika neuznává velké etické principy a považuje za legitimní jakékoli praktiky. Jak jsme viděli v této kapitole, technika oddělená od etiky bude stěží schopna sama omezit svoji moc.


[1] Jan Pavel II.: Promluva k představitelům vědy, kultury a jiných studií Univerzity Spojených národů, Hirošima (25. února 1981), 3: AAS 73 (1981), 422.

[2] Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 69: AAS 101 (2009), 702 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2009].

[3] Romano Guardini: Das Ende der Neuzeit. Würzburg 19659, 87 [česky Konec novověku. Praha, Vyšehrad 1992, s. 65].

[4] Ibid. (české vyd. s. 66).

[5] Ibid. (české vyd. s. 66).

[6] Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve, 462 [Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008].

[7] Romano Guardini: Konec novověku (české vyd. s. 47).

[8] Ibid., s. 47.

[9] Srov. Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 35: AAS 101 (2009), 671 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2009].

[10] Ibid., 22.

[11] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 231: AAS 105 (2013), 1114 [česky Praha, Paulínky 2013].

[12] Romano Guardini: Konec novověku (české vyd. s. 47).

[13] Jan Pavel II.: encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 38: AAS 83 (1991), 841 [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[14] Srov. Deklarace Love for Creation. An Asian Response to the Ecological Crisis. Kolokvium organizované Federací biskupských konferencí Asie (Taaytay, 31. ledna – 5. února 1993), 3.3.2.

[15] Jan Pavel II.: encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 37: AAS 83 (1991), 840 [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[16] Benedikt XVI.: Poselství ke Světovému dni míru 2010, 2: AAS 102 (2010), 41.

[17] Id.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 28: AAS 101 (2009), 663 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2009].

[18] Srov. Vincenc Lerinský: Commonitorium primum, cap. 23: PL 50, 668: „Ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate.“

[19] Čl., 80. AAS 105 (2013), 1053 [česky Praha, Paulínky 2013].

[20] Srov. Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, 63 [česky Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002].

[21] Srov. Jan Pavel II.: encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 37: AAS 83 (1991), 840.

[22] Pavel VI.: encyklika Populorum progressio (26. března 1967), 34: AAS 59 (1967), 274 [česky Praha, Zvon 1996].

[23] Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 32: AAS 101 (2009), 666 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2009].

[24] Ibid.

[25] Ibid.

[26] Katechismus katolické církve, 2417.

[27] Ibid., 2418.

[28] Ibid., 2415.

[29] Poselství ke Světovému dni míru 1990, 6: AAS 82 (1990), 150.

[30] Promluva k Papežské akademii věd (3. října 1981), 3: Insegnamenti 4/2 (1981), 333.

[31] Poselství ke Světovému dni míru 1990, 7: AAS 82 (1990), 151.

[32] Jan Pavel II.: Promluva na 35. generálním shromáždění Světové lékařské asociace (26. října 1983), 6: AAS 76 (1984), 394.

[33] Biskupská komise sociální pastorace Argentiny: Una tierra para todos (červen 2005), 19.

* S globalizací spojená nová společenská třída, která se vyznačuje tím, že nemá zajištěné základní živobytí a nalézá jen občasnou a špatně placenou práci, pozn. překl.

**  Tzv. sebevražedné osivo, které již druhým rokem nenese užitek, pozn. překl.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás