III. část Mater et magistra

 

III. část
Nové stránky sociální otázky

122.   Dějinný vývoj ukazuje stále jasněji, že zásada spravedlnosti musí řídit nejen poměr mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nýbrž i vztahy mezi různými hospodářskými odvětvími a mezi kraji hospodářsky více nebo méně vyspělými uvnitř téže země. Totéž platí i na světové úrovni v poměru mezi státy s různým stupněm hospodářského a společenského rozvoje.

POŽADAVKY SPRAVEDLNOSTI VE VZTAZÍCH MEZI JEDNOTLIVÝMI ODVĚTVÍMI HOSPODÁŘSTVÍ

Zemědělství – zanedbávaná oblast

123.   Nejprve pojednáme o zemědělství. Hned na začátku ale musíme říci, že počet zemědělského obyvatelstva neklesl, máme-li na mysli celkovou světovou situaci. Přesto však opouští mnoho zemědělců rodnou půdu a stěhují se do zalidněnějších oblastí nebo do měst. Téměř ve všech zemích se setkáváme s tímto jevem, který se často podobá až hromadnému útěku z venkova. Z toho vyvstávají pro lidsky důstojný život občanů nesnadno odstranitelné těžkosti.

124.   Je zřejmé, že s růstem a pokrokem hospodářství klesá podíl obyvatelstva výdělečně činného v zemědělství. Zato roste počet pracovních sil zaměstnaných v průmyslu nebo v různých odvětvích služeb. Zdá se, že odchod z venkova do jiných výrobních oblastí lze vysvětlit většinou důvody, které souvisí s vývojem hospodářství. Často však zde působí i jiné důvody, z nichž nejdůležitější jsou: snaha uniknout z prostředí, které nedává naději na zlepšení životní úrovně; touha po nových zážitcích a dobrodružstvích, která zachvátila dnešní generaci; snaha o rychlé obohacení; dychtivost po větší svobodě a pohodlnějším životě, který skýtají obydlenější střediska a především města. Nelze však popřít, že hlavním důvodem tohoto odchodu venkovanů z rodné půdy je okolnost, že v zemědělství vidí zaostalou hospodářskou oblast, jak po stránce produktivity práce, tak i co do životní úrovně.

125.   Tento závažný problém, který dnes postihuje skoro všechny státy, klade především otázku, co je třeba podniknout, aby byly zmenšeny nerovnosti v pracovní výkonnosti mezi oblastí zemědělskou, průmyslovou a odvětvími služeb; aby se životní úroveň zemědělského obyvatelstva co nejvíce přiblížila úrovni těch, jejichž příjmy jsou z průmyslu nebo služeb. A dále, co je nutno učinit, aby zemědělci netrpěli pocitem méněcennosti, ale naopak byli přesvědčeni, že i zemědělskou prací mohou rozvinout svou osobnost a hledět klidně vstříc budoucnosti.

126.   Považujeme proto za vhodné naznačit několik zásad pro řešení tohoto problému, jež ovšem předpokládají, že budou uplatňovány způsobem, který umožňují nebo dokonce nutně vyžadují okolnosti doby a místa.

Rovné postavení ve vztahu k základním veřejným službám

127.   Na prvním místě musí všichni, avšak především státní orgány, dbát o to, aby se na venkově přiměřeně rozvinula opatření, která slouží k užitku všech. Sem patří především budování cest, dopravní a komunikační sít, zásobování pitnou vodou, bytová výstavba, zdravotnictví; dále rozvoj všeobecného školství i odborného vzdělání a všeho, co slouží k povznesení duševního života a odpočinku. A konečně dostatek prostředků k vybavení zemědělského závodu. Jestliže na venkově je poskrovnu těchto žádoucích služeb a prostředků, jež jsou dnes nepostradatelné k přiměřené životní úrovni, pak se tam rozvoj hospodářského a společenského života nerealizuje buď vůbec, nebo velmi pomalu. Nezadržitelně tam pak ve stále větší míře dochází k útěku zemědělců z venkova.

Postupný a vyvážený rozvoj hospodářství

128.   Povznesení venkova dále vyžaduje, aby se ekonomika v jednotlivých státech rozvíjela vyváženě. Je tedy především třeba používat v zemědělství moderní techniku; při osevu, výběru kultur, vybavení zemědělských podniků postupovat v souladu s tím, jak to umožňuje - ne-li vyžaduje celkový stav hospodářství. To všechno se má provádět tak, aby rozvoj zemědělství šel ruku v ruce s rozvojem průmyslu a služeb.

129.   Následkem toho bude jednak zemědělství odbírat větší množství průmyslových výrobků a vyžadovat více služeb, a zároveň poskytne oběma těmto oblastem a celé společnosti své výrobky, které budou jak svým množstvím, tak i jakostí lépe odpovídat požadavkům spotřebitelů. Takto přispěje zemědělství i k zachování kupní síly peněz, což je jedním z předpokladů řádného vývoje hospodářského života.

130.   Uposlechnutí těchto směrnic přinese mimo jiné tyto výhody: získá se větší přehled o pracovních silách uvolněných následkem zavádění moderních pracovních metod v zemědělství, a to jak v krajích, z kterých odcházejí, tak i v těch, do kterých se stěhují; dále bude možno těmto lidem poskytnout odpovídající odbornou průpravu a tak jim usnadnit přechod do jiných zaměstnání; a konečně poskytnout jim hmotnou podporu i pomoc v duchovní a duševní přípravě, aby se mohli začlenit do nového společenského prostředí.

Specifická hospodářská politika

131.   K zajištění vyrovnaného rozvoje všech hospodářských odvětví je nezbytné, aby stát prováděl racionální zemědělskou politiku - z hlediska daní a poplatků, úvěrování a sociálního pojištění, tvorby cen, podpory zpracovatelského průmyslu a zlepšování vybavení zemědělských podniků.

Vyměřování daní

132.   Pokud jde o výměry daní, žádá spravedlnost, aby zatížení bylo úměrné rozdílným platovým možnostem občanů.

133.   Při vyměřování daní v zemědělské oblasti žádá také obecné blaho dbát okolnosti, že se příjmy zemědělců vytvářejí jen pomalu, jsou více vystaveny nepředvídatelným okolnostem, a proto že je v zemědělství nesnadnější shromáždit potřebný kapitál k rozvoji.

Výhodné opatřování kapitálu

134.   Z uvedených důvodů je pochopitelné, že vlastníci kapitálu ukládají své peníze raději v jiných hospodářských odvětvích než v zemědělství. A rolníci si zase nemohou vypůjčovat peníze na vysoké úroky, ba často nejsou schopni platit ani běžné úroky, kdyby si chtěli vypůjčit na provoz a rozvoj svého hospodářství. Obecné blaho tedy žádá, aby stát měl nejen specifickou úvěrovou politiku pro zemědělce, nýbrž také aby zřídil specifické peněžní ústavy, které by jim poskytovaly potřebný kapitál za přijatelné úroky.

Sociální pojištění a zabezpečení

135.   Dále je třeba, aby byl v zemědělství zaveden dvojí druh pojištění: první se týká zemědělských výrobků, druhé samého rolníka a jeho rodiny. Považuje se jakoby za samozřejmé, že příjmy na osobu jsou v zemědělství nižší než příjmy průmyslových dělníků a zaměstnanců ve službách. Proto se plně nesrovnává se sociální spravedlností, jestliže se zemědělcům stanovují horší podmínky sociálního pojištění a sociálního zabezpečení než jiným třídám. Všeobecné zásady sociálního pojištění a zabezpečení by totiž neměly být pro občany výdělečně činné v různých hospodářských odvětvích příliš rozdílné.

136.   Sociální pojištění a zabezpečení může ostatně velmi vydatně přispět ke spravedlivému rozdělení národního důchodu mezi všechny občany. Může tedy být považováno za jeden z prostředků k zmenšení příliš velikých rozdílů v životní úrovni mezi různými společenskými vrstvami.

Pravidla trhu

137.   Zvláštní povaha zemědělských výrobků vyžaduje zabezpečit jejich ceny opatřeními, která podrobněji vypracují hospodářští odborníci. Bylo by správné, kdyby v tom měli iniciativu sami zemědělci, ovšem nesmí chybět ani podpora ze strany státu.

138.   Nesmíme zapomenout, že cena zemědělských výrobků je spíše odměnou za rolníkovu práci než výnosem vloženého kapitálu.

139.   Papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno správně učí, že k uskutečnění obecného blaha patří "správný poměr mezi mzdami"; avšak hned připojuje: "s tím těsně souvisí správný poměr mezi cenami výrobků různých hospodářských odvětví, jako je např. zemědělství, průmysl a jiné"[39].

140.   Jelikož zemědělské výrobky slouží především k uspokojení základních lidských potřeb, je třeba stanovit jejich ceny tak, aby si je mohli kupovat všichni. Je však zřejmé, že by bylo nespravedlivé, kdyby z těchto důvodů byla celá skupina občanů, v našem případě rolníci, nucena žít ve stavu trvalé hospodářské a společenské diskriminace tím, že by jí nebyla poskytnuta kupní síla k tomu, co potřebuje k důstojné životní úrovni. To by bezesporu odporovalo obecnému blahu.

Doplnění příjmů ze zemědělství

141.   Dále je třeba podporovat na venkově průmysl a služby, které slouží k uskladnění, zpracování a přepravě zemědělských výrobků. K nim by se měly přidružit další hospodářské a živnostenské podniky. Tím by byla rolnickým rodinám dána možnost doplnit své příjmy, a to přímo v prostředí, v kterém žijí a pracují.

Strukturální zemědělská politika

142.   Není možno stanovit předem a pro všechny případy, jaké uspořádání zemědělství je nejvýhodnější. Již uvnitř jednotlivých států jsou jiné podmínky, a ty se ještě více liší v různých částech světa. Avšak kdo hodnotí důstojnost člověka a rodiny podle lidské přirozenosti a navíc křesťanského učení, bude vidět ideál rolnického hospodářství v opravdovém společenství osob, kde jsou vzájemné vztahy členů a celé organizace zemědělského podniku uspořádány podle zásad spravedlnosti a křesťanské nauky; to platí zvláště o rodinném zemědělském podniku. Proto je třeba snažit se ze všech sil, aby tato žádoucí forma zemědělského podnikání byla uskutečněna v podobě odpovídající době.

143.   Rodinné hospodářství bude však natrvalo schopné života jen tehdy, když bude vynášet tolik, kolik je potřeba k výživě a odpovídající životní úrovni celé rodiny. Aby se toho dosáhlo, je nutno zemědělce odbornou přípravou seznámit s jejich povoláním, soustavně je poučovat o nových technických vymoženostech a umožnit jim odborné konzultace. Dále musí zemědělci za tím účelem zakládat svépomocná družstva a zájmové spolky; musí se aktivně začlenit do veřejného života jak ve správě, tak i ve vlastní politice.

Zemědělci - průkopníci vlastního rozvoje

144.   Jsme přesvědčeni, že průkopníky hospodářského rozvoje, kulturního pokroku a sociálního povznesení zemědělství musí být ti, jichž se to na prvém místě týká, totiž sami zemědělci. Musí být proniknuti přesvědčením, že jejich práce je velmi čestná; děje se v širé Boží přírodě. Obírá se především rostlinami a zvířaty, jejichž život s nevyčerpatelnou rozmanitostí svých forem a podřízeností neměnným zákonům vždy znovu připomíná Boha Stvořitele a jeho prozřetelnost. Práce rolníků nejenže živí celou lidskou společnost potravinami všeho druhu, ale dodává ve stále větší míře suroviny i průmyslu.

145.   O rolnickou práci se stále více zajímá fyzika, chemie a biologie, jejichž vědecké poznatky se zde uplatňují. Vzhledem k významu jejich užití v zemědělství je jejich používání nutno neustále přizpůsobovat měnícím se požadavkům doby. Ušlechtilost, kterou se vyznačuje zemědělská práce, je dále zřejmá i z vlastností, které na rolníku vyžaduje: jasný přehled o dění doby a ochotné kráčení s dobou, klidný pohled do budoucnosti, vědomí významu a odpovědnosti vlastního stavu, rozhodný smysl pro podnikání.

Solidarita a spolupráce

146.   Zde je také třeba připomenout, že jako v každé jiné ekonomické oblasti, tak i v zemědělství je nutné, aby se zemědělci organizovali. To platí především o rodinných hospodářstvích. Zemědělští pracovníci musí být proniknuti smyslem pro solidaritu a svorně usilovat o společný postup při zakládání svépomocných či podpůrných družstev a odborných organizací. Tyto organizace jsou nezbytně nutné, protože umožňují rolníkům přístup k hospodářskému a technickému pokroku a vliv na tvorbu cen. Pomáhají též rolníkům dosáhnout rovnosti s ostatními vrstvami pracujících, kteří většinou už jsou organizováni. A konečně budou moci prostřednictvím takto organizované spolupráce dosáhnout ve veřejné správě takového vlivu, jaký odpovídá jejich postavení. Ojedinělé hlasy se totiž v dnešní době, jak se právem říká, ztrácejí ve větru.

Odpovědnost za obecné blaho

147.   Chtějí-li zemědělci uplatnit vliv a váhu svých organizací, musí při tom - právě tak jako jiné vrstvy pracujících - dbát mravního řádu a státních zákonů. Musí hájit svá práva a usilovat o své zájmy v souladu s právy a zájmy jiných skupin a podřizovat je celospolečenským požadavkům. Snaží-li se zemědělci vlastními silami zlepšit výnos zemědělské práce, pak mohou právem požadovat, aby stát jejich úsilí podporoval a doplňoval, ovšem jen za předpokladu, že i sami budou mít smysl pro obecné blaho a přispívat k jeho uskutečnění.

148.   Chceme na tomto místě po zásluze pochválit ony naše syny, kteří se kdekoliv na světě snaží zakládat a rozšiřovat svépomocné organizace a družstva, aby tak v každé zemi mohli zemědělci dosáhnout žádaného hospodářského blahobytu a žít spravedlivě a čestně.

Povolání a poslání

149.   V práci rolníka je spojeno vše, co slouží důstojnosti, rozvoji a úplnému vzdělání lidské osobnosti. Proto musí být tato práce chápána jako Bohem dané poslání a povolání, jež poukazuje nad samotného člověka. Člověk musí tuto práci zasvětit Bohu, který ve své prozřetelnosti řídí lidské dějiny ke spáse člověka. Proto je třeba, aby rolník viděl ve své práci úkol povznášet sebe i své okolí k stále vyššímu stupni lidské dokonalosti.

Podpora méně vyspělým krajům

150.   Často se stává, že obyvatelé téhož státu nemají stejný podíl na hospodářském a společenském rozvoji. To je zaviněno okolností, že žijí a pracují v krajích více nebo méně hospodářsky vyspělých. V takových případech vyžaduje spravedlnost, aby se státní činitelé postarali o odstranění nebo aspoň zmenšování těchto rozdílů. Proto je třeba usilovat o to, aby kraje hospodářsky zaostalé byly vybaveny základními veřejnými službami, které jsou vhodné z hlediska času a místa a vyrovnají se, pokud možno, všeobecně panujícímu stavu života dané země. Dále jsou nutná vhodná opatření, která by se starala o zaměstnání volných pracovních sil, usměrňovala imigraci obyvatelstva, zajišťovala spravedlivou mzdu, výměry daní, získávání úvěrů a podporovala financování výrobních oblastí, které mohou být základem pro rozvoj jiných odvětví. Tím vším se dosáhne nejen vhodného umístění pracovních sil, nýbrž podpoří se také iniciativa podnikatelů a využije se všech místních možností.

151.   Ovšem tyto zásahy státních orgánů musí být vždy odůvodněny požadavky obecného blaha. Se zřetelem na obecné blaho musí tato činnost směřovat k tomu, aby se zemědělství, průmysl a služby vyvíjely pokud možno souběžně a ve vzájemné závislosti. Dále se musí provádět tak, aby se obyvatelé méně vyspělých krajů cítili odpovědni za svůj hospodářský, společenský a kulturní rozvoj. Důstojnost občanů totiž žádá, aby především sami svým úsilím přispěli k zlepšení životních podmínek.

152.   K vyrovnání hospodářských rozdílů mezi různými kraji ve státě musí podle svých možností přispívat i občané, kteří vládnou dostatečnými prostředky a podnikají. Podle zásady subsidiarity má totiž stát povzbuzovat a podporovat soukromou iniciativu, aby podnikatelské aktivity iniciované státem byly co nejdříve převedeny do soukromých rukou.

Nepoměr mezi půdou a obyvatelstvem

153.   Považujeme zde za vhodné upozornit, jak velký nepoměr vládne v řadě zemí mezi rozsahem obdělávatelné půdy a počtem obyvatelstva. Mnohé země jsou jen řídce osídleny a mají nadbytek půdy. Jiné naproti tomu jsou osídleny hustě a trpí zase nedostatkem půdy k obdělání.

154.   Mimoto jsou země, jejichž půda je schopna poskytnout bohatou úrodu, avšak primitivní a zaostalé způsoby obdělávání nedovolí realizovat výnosy, jichž by bylo třeba ke krytí základních potřeb obyvatelstva. V jiných zemích bylo naopak zemědělství zdokonaleno natolik, že se nadměrná produkce zemědělských výrobků stává národnímu hospodářství přítěží.

155.   Za takových okolností žádá již lidská solidarita, a tím spíše křesťanské bratrství, aby si národy navzájem všestranně pomáhaly. Tím se nejen zvětší výměna zboží, kapitálu a pracovních sil, ale současně se zmírní nesrovnalosti mezi různými zeměmi. K této otázce se ještě podrobněji vrátíme.

156.   Chceme zde vyslovit své uznání mezinárodní Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO). Podporuje totiž spolupráci mezi národy na modernizaci zemědělství v méně vyspělých zemích a pomáhá národům, které trpí nedostatkem potravin.

SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST A EKONOMICKÉ VYROVNÁNÍ MEZI NÁRODY NA RŮZNÉM STUPNI HOSPODÁŘSKÉHO ROZVOJE

Problém naší doby

157.   Jedním z nejzávažnějších problémů je snad najít správné vztahy mezi zeměmi hospodářsky vyspělými a státy méně vyvinutými: jedny žijí v nadbytku, a druhé strádají trpkou nouzí.

Jsou-li dnes lidé na celém světě navzájem tak těsně spojeni, že se takřka cítí členy jedné rodiny, pak nemohou státy žijící v hojnosti a nadbytku zapomínat na těžké postavení oněch zemí, jejichž obyvatelé bojují s tak velkými nesnázemi, že takřka hynou bídou a hladem a nemohou v náležité míře užívat základních lidských práv. Tato pomoc trpícím zemím je tím naléhavější právě v dnešní době, kdy státy na sobě stále více vzájemně závisí, takže nemůže být trvalý a plodný mír, jestliže v jejich hospodářském a společenském postavení jsou příliš velké rozdíly.

158.   Protože milujeme všechny lidi jako své syny, považujeme za svou povinnost opakovat zde s důrazem to, co jsme už jednou řekli: "Jsme všichni spoluodpovědni za národy trpící nedostatkem. Proto je třeba, aby bylo u všech, zvláště však u majetných, povzbuzováno vědomí této povinnosti."[40]

159.   Je samozřejmé, a církev to vždy náležitě zdůrazňovala, že povinnost pomáhat chudým a nemajetným zavazuje především katolíky, neboť jsou údy tajemného Těla Kristova. Apoštol Jan praví: "Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce - jak v něm může zůstávat Boží láska?"[41]

160.   S radostí tedy pozorujeme, že státy hospodářsky vyspělejší pomáhají státům méně vyspělým dosáhnout zlepšení jejich postavení.

Pomoc v nouzi

161.   Jestliže některé státy oplývají nadbytkem potravin a především skladovatelných produktů, zatímco v jiných zemích trpí široké vrstvy nouzi a hladem, pak žádá spravedlnost, aby zámožnější státy přispěly na pomoc zemím, v nichž je nedostatek. Proto se za těchto okolností příčí spravedlnosti a lidskosti, jsou-li statky nezbytné pro život ničeny nebo znehodnocovány.

162.   Víme dobře, že nadměrná produkce především zemědělských plodin, která přesahuje spotřebu obyvatelstva, může způsobit určitým vrstvám občanů značné potíže. Z toho však ještě neplyne, že bohatší země nejsou povinny pomáhat chudším a hladovějícím národům, jestliže ty jsou v mimořádné tísni. Naopak je třeba vážně usilovat o překonání problémů s nadvýrobou a o její spravedlivé rozdělení mezi všechny občany.

Vědecká, technická a finanční pomoc

163.   Tato opatření v mnoha případech nebudou stačit k trvalému odstranění příčin nouze a hladu. Většinou na tom nese vinu zaostalý způsob hospodaření. Aby bylo toto zlo odstraněno, je nutno vyzkoušet všechny možnosti: dopomoci lidem k dobré odborné přípravě; dále musí mít k dispozici kapitál, aby mohli náležitě vybavit a rozvíjet své hospodářství.

164.   Je nám dobře známo, že se v posledních letech v širokých kruzích probudilo vědomí povinnosti pomáhat v rozvoji chudším a po stránce hospodářské méně rozvinutým státům.

165.   V tomto smyslu pracují četné mezinárodní i národní organizace, jakož i soukromé podniky a společnosti, které těmto zemím stále více a velkoryseji pomáhají tím, že je seznamují s účinnějšími výrobními postupy. A mnoha mladým lidem je dána příležitost, aby si studiem na vysokých školách hospodářsky vyspělých národů osvojili přiměřené vědecké a technické znalosti. K tomu přistupují finanční úvěry od mezinárodních finančních institucí, jednotlivých států a soukromých občanů poskytované rozvojovým zemím, takže tam mohou vznikat nové ekonomické aktivity.

Rádi používáme této příležitosti, abychom vyslovili své uznání za tuto velkorysou pomoc. Je však žádoucí, aby v budoucnu hospodářsky vyspělé státy spojenými silami stále více napomáhaly rozvojovým zemím k dosažení vědeckého, technického a hospodářského pokroku.

166.   V této souvislosti považujeme na tomto místě za svou povinnost připojit několik směrnic a pokynů.

Vyhnout se omylům minulosti

167.   Především je správné, jestliže země hospodářsky méně vyspělé nebo zcela zaostalé využijí zkušeností států, které už dosáhly vysokého stupně blahobytu.

168.   Starost o budoucnost a velká nouze současnosti vyžadují vyrábět více a dokonalejším způsobem. Současně žádá věcná nutnost i spravedlnost, aby vyrobený národní produkt byl přiměřeně rozdělen mezi všechny členy státního společenství. Proto je třeba usilovat, aby hospodářský pokrok byl doprovázen odpovídajícím rozvojem sociálním. Rovněž musí být vzájemně koordinován rozvoj zemědělství, průmyslu a služeb.

Ohled na svébytnost jednotlivých národů

169.   Také je třeba mít na paměti, že rozvojové země se často vyznačují určitými osobitými rysy, jež pocházejí z přírodních podmínek, celkové situace, zděděných a často velmi cenných zvyků nebo zvláštních vloh.

170.   Když tedy průmyslově vyspělé země těmto potřebným zemím poskytují pomoc, musí tuto jejich osobitost znát, dbát na ni a mít se na pozoru, aby jim při této pomoci nevnucovaly svůj vlastní způsob života.

Nezištná pomoc

171.   Zcela zvláště se však musí mít vyspělé země na pozoru, aby neupadly v pokušení pomáhat hospodářsky slabším zemím s úmyslem působit na jejich politický život ve svůj prospěch a k získání nadvlády.

172.   Kdyby se o něco takového mělo usilovat, pak je to třeba jasně prohlásit za pokus o nastolení nového druhu kolonialismu, který by pod novým, pokryteckým rouchem obnovoval předchozí, překonanou závislost, z níž se tyto národy teprve před nedávnem vymanily. To by přivodilo napětí v mezinárodních vztazích a ohrozilo světový mír.

173.   Je tedy nezbytným a spravedlivým požadavkem, aby státy poskytující technickou a finanční pomoc tak činily vůči rozvojovým zemím nezištně a bez panovačných záměrů, a to tak, aby tyto země mohly jednou samy realizovat svůj hospodářský a sociální rozvoj.

174.   Bude-li toho dosaženo, nemálo to přispěje ke sdružení všech států ve společenství, jehož jednotliví členové, vědomi si svých práv a povinností, budou stejným dílem přispívat k blahu všech národů.

Správný řád hodnot

175.   Není pochyby, že rozkvět vědy a techniky v určitém národě a hospodářský blahobyt jeho občanů je neklamnou známkou jeho civilizačního a kulturního rozvoje. Avšak musíme uznat, že to nejsou hodnoty nejvyšší, nýbrž jen prostředky, třebas užitečné, k dosažení vyšších hodnot.

176.   Proto s lítostí pozorujeme, že se v hospodářsky vyspělých zemích najde nemálo lidí, kterým nezáleží na správném řádu hodnot. Buď přehlížejí a zcela zanedbávají duchovní hodnoty, nebo je otevřeně popírají. Na druhé straně však všemi silami podporují pokrok vědy, techniky a hospodářství a do té míry přeceňují hmotný blahobyt, že v něm namnoze vidí nejvyšší smysl svého života. Následkem toho může pomoc, kterou tyto národy poskytují chudším zemím, znamenat skryté nebezpečí. V obyvatelích těchto zemí se starými tradicemi je totiž vědomí oněch vyšších hodnot tvořících základ mravního řádu ještě živé a určuje jejich jednání.

177.   Proto podrývat toto mravní smýšlení jednoznačně znamená jednat nečestně a těžce se na těchto národech proviňovat. Naopak je třeba toto úctyhodné smýšlení podporovat a zušlechťovat, neboť právě ono je základem opravdového a pravého lidství.

Přínos církve

178.   Z vůle Boží má církev vztah ke všem národům. To je také potvrzeno skutečností, že je rozšířena opravdu po celém světě a snaží se obsáhnout všechny národy.

179.   U všech národů, které vede ke Kristu, nezbytně také přispívá k povznesení hospodářského a společenského života. To ukazuje dějinná zkušenost v minulosti i v současné době. Každý křesťan musí totiž cítit povinnost a poslání pracovat ze všech sil na zdokonalení společnosti a všemožně dbát o to, aby nebyla nijak ohrožena lidská důstojnost, nýbrž naopak aby byly odstraněny všechny překážky a aby bylo podporováno vše, co napomáhá životu v souladu s mravní čistotou.

180.   Jestliže církev v některém národě zapustí své živé kořeny, je si dobře vědoma, že není pro tento národ nějakým pouze vnějším zřízením. Přítomnost církve totiž znamená obrození a vzkříšení lidí v Kristu. Kdo však je v Kristu obrozen a vzkříšen, nijak se necítí donucován zvnějšku. Naopak, ví, že dosáhl pravé svobody, svobodně se cítí být přitahován k Bohu, a proto přijímá a koná vše, co považuje za dobré a hodnotné.

181.   "Církev Kristova," praví jasně Pius XII., "jako věrná ochránkyně Boží vychovatelské moudrosti nemíní potlačovat nebo odmítat osobité zvláštnosti jednotlivých národů, které ony považují za své posvátné dědictví a hrdě si je hájí. Jejím cílem je nadpřirozená jednota, živená všeobjímající, hluboce procítěnou a prakticky účinnou láskou, a ne nějaké vnější a povrchní násilné usměrňování. Církev s radostí vítá a mateřsky doprovází snahy o účelný rozvoj sil a vloh každého národa, pokud ovšem nejsou v rozporu s povinnostmi, které vyplývají ze společného původu a společného cíle lidského pokolení."[42]

182.   S velikou radostí pozorujeme, že katolíci v rozvojových zemích nejsou v úsilí o hospodářský a sociální rozvoj vcelku pozadu za ostatními občany.

183.   Na druhé straně vidíme, že katolíci ve vyspělých zemích podnikají mnohé pro to, aby pomoc, kterou jejich země poskytují potřebným státům, co nejvíce přispěla k jejich hospodářskému a sociálnímu rozvoji. Uznání proto zasluhuje všestranná a rok od roku větší péče, skýtaná mladým Afričanům a Asiatům, aby mohli studovat na evropských a amerických univerzitách. A dále snaha o vyškolení odborníků ve všech odvětvích, kteří jsou ochotni odebrat se do rozvojových států a pomáhat tam svou odbornou prací.

184.   Všem milovaným synům, kteří na celém světě horlivě usilují o opravdový pokrok národů a zdravý růst jejich kultur a dosvědčují tak neustálou životnost a sílu církve, vyslovujeme s radostí své uznání a pochvalu.

Přírůstek obyvatelstva a hospodářský rozvoj

185.   V poslední době často vystupuje do popředí otázka, zdali při stále rostoucím počtu obyvatelstva je možno hospodářskou činnost zdokonalit natolik, aby se vyrábělo dostatečné množství statků. Tento problém se týká celkové světové situace, avšak především rozvojových zemí.

Nepoměr mezi počtem obyvatelstva a životními prostředky

186.   Pokud jde o světovou situaci, mnozí tvrdí, že počet obyvatelstva se během několika desetiletí zmnohonásobí, kdežto hospodářský rozvoj bude postupovat daleko pomaleji. Z toho chtějí vyvozovat, že je třeba nějak omezit rozmnožování lidstva, jinak že se v blízké budoucnosti nepoměr mezi počtem obyvatelstva a dostatečným množstvím životních potřeb ještě více přiostří.

187.   Jak jednoznačně vysvítá ze statistik hospodářsky méně vyspělých zemí, klesá tam dnes dětská úmrtnost zásluhou novější hygienické a lékařské péče a průměrný věk občanů vzrůstá. Přitom dosavadní vysoký počet narozených zůstává nadále nezměněn.

Počet takto narozených ročně převyšuje počet úmrtí, ale nevzrůstá k tomu úměrně hrubý národní produkt. V důsledku toho se v těchto chudších zemích životní podmínky nezlepšují, naopak se dále zhoršují. Aby se tedy zabránilo krajní nouzi, považují mnozí za nutné uchýlit se k antikoncepci a ke kontrole porodnosti.

Stav problému

188.   Hledíme-li však na poměr mezi růstem obyvatelstva a možnostmi jeho výživy ze světového hlediska, nezdá se, že by v dnešní době nebo v blízké budoucnosti musel působit vážné nesnáze. Důvody pro opačné tvrzení jsou ještě příliš nejisté a pochybné, než aby z nich bylo možno vyvozovat něco určitého.

189.   Nadto vložil Bůh ve své dobrotě a moudrosti do přírody téměř nevyčerpatelné možnosti a lidem dal tolik duševních schopností, že mohou s pomocí vhodných nástrojů využít těchto přírodních darů k uspokojení svých životních potřeb. Samozřejmě se k zásadnímu řešení tohoto problému nesmí volit cesty, které se příčí Bohem stanovenému mravnímu řádu a zbavují plození lidských životů jeho posvátné důstojnosti. Spíše se musí lidé snažit, aby všestranným použitím vědeckých a technických poznatků nabyli co možná největšího poznání přírodních sil a naučili se je stále lépe ovládat. Ostatně dosud dosažené úspěchy vědy a techniky nás opravňují k téměř neomezeným nadějím do budoucna.

190.   Víme dobře, že v určitých oblastech a především v méně vyspělých zemích vyvstávají po této stránce často obtíže, zaviněné nepořádky v hospodářském a společenském zřízení: jak opatřit pro rok od roku rostoucí počet obyvatelstva dostatečné prostředky k životu, zvláště když nutná mezinárodní solidární pomoc selhává.

191.   Avšak i v tomto případě se vší jasností zdůrazňujeme, že při řešení těchto otázek není dovoleno užívat prostředků a hledat cesty, které se příčí lidské důstojnosti a jaké bezostyšně nabízejí ti, kdo o člověku a jeho životě smýšlejí zcela materialisticky.

192.   Podle našeho názoru je možno tuto otázku vyřešit jen tehdy, jestliže při hospodářském a společenském rozvoji jednotlivců a celého lidstva budou zachovány a rozmnoženy pravé lidské hodnoty. Především je třeba při projednávání této otázky dbát všeho, co slouží lidské důstojnosti a životu každého jednotlivce, který stojí nade vším. Z tohoto důvodu je nutno usilovat o rozsáhlou mezinárodní spolupráci, o velkorysou výměnu informací, pohyb kapitálu a pracovních sil, což povede k velkému užitku všech zúčastněných národů.

Úcta k zákonům života

193.   Slavnostně a důrazně prohlašujeme, že plození lidského života je výsadním právem rodiny, která je založena na nerozlučném manželství, jež má pro křesťany svátostnou povahu. Předávání lidského života je osobní úkon, a proto je vázáno na svaté, neochvějné a nedotknutelné zákonitosti Boží, které nesmí nikdo opomíjet a překračovat. Proto není dovoleno užívat prostředků a způsobů možných při rozmnožování života rostlinného a zvířecího.

194.   Lidský život musí být pro každého něčím posvátným, neboť již jeho původ předpokládá zásah Boží stvořitelské moci. Kdo tedy přestupuje tyto posvátné zákony, uráží nejen Boží velebnost, nýbrž zneuctívá sám sebe, celé lidstvo a oslabuje i nejniternější síly svého národa.

Výchova k zodpovědnosti

195.   Je proto velmi důležité, aby se mládeži dostalo důkladného vzdělání a náboženské výchovy, což je právo a povinnost rodičů, aby si tak ve všech životních okolnostech byli mladí lidé vědomi svých povinností, tedy i při zakládání rodiny, plození a výchově dětí. Děti je třeba vést nejen k pevné důvěře v Boží prozřetelnost, nýbrž i k odvaze a odhodlanosti přinášet oběti. Kdo na sebe vzal velký a těžký úkol spolupracovat s Bohem při vzniku nového života a výchově dětí, nesmí se vyhýbat žádným obětem. Při této výchově pomáhá nad jiné církev. Proto musí být církvi přiznáno právo toto její poslání svobodně vykonávat.

Služba životu

196.   V 1. knize Mojžíšově čteme, že Bůh dal prvním lidem dva příkazy, které se navzájem doplňují. Nejprve přikázal: "Rosťte a množte se"[43], a pak: "naplňte zemi a podmaňte si ji."[44]

197.   Druhý příkaz neznamená podmanění země ke zničení přírodního bohatství, nýbrž jeho využití k životu člověka.

198.   S politováním vidíme dva protiklady dnešní doby. Na jedné straně se líčí příliš temnými barvami nedostatek životních potřeb, jako by lidstvo mělo zahynout bídou a hladem. Na druhé straně se využívá vědeckých poznatků, technických vymožeností a hospodářského blahobytu k výrobě ničivých prostředků, které ženou lidské pokolení na pokraj katastrofy.

199.   Ve své prozřetelnosti dal sice Bůh lidem dosti prostředků, aby mohli důstojně splnit povinnosti spojené s plozením a výchovou dětí, avšak tyto úkoly nelze splnit, nebo jen velmi těžko, jestliže lidé sejdou ze správné cesty a zaslepeně zneužívají prostředků, o nichž jsme se zmiňovali, v rozporu s lidským rozumem a se svou vlastní sociální přirozeností, a tím narušují Boží plány.

SPOLUPRÁCE NÁRODŮ NA SVĚTOVÉ ÚROVNI

Světové rozměry důležitých problémů

200.   Vědecký a technický pokrok posiluje v poslední době vztahy mezi jednotlivými státy ve všech oblastech lidského soužití. Vzájemná závislost národů se tím stále zvyšuje.

201.   Každý důležitý problém, ať už v oblasti vědy, techniky, hospodářství, politiky nebo kultury, proto velice často přesahuje možnosti jedné jediné země. Tyto problémy mají často mezinárodní, ano světové souvislosti.

202.   Jednotlivé státy často nejsou schopny řešit přiměřeně své vlastní problémy samy, třebas vynikají svou kulturou, počtem a pracovitostí svých obyvatel, vyspělým hospodářstvím a přírodním bohatstvím. Jednotlivé státy jsou odkázány na to, aby si vzájemně pomáhaly a doplňovaly se. Mohou si tak zajistit blahobyt, jen když budou mít zároveň na mysli i prospěch jiných zemí. Proto je mezi národy nutná dohoda a spolupráce.

203.   Přesvědčení o nutnosti této spolupráce proniká stále více do vědomí jednotlivců i veřejného mínění národů. Přesto se však zdá, že lidé, a zvláště odpovědní státníci, nejsou schopni uskutečnit dohody a spolupráci v rozsahu, který si národy tolik přejí. Není to zaviněno nedostatečnou vyspělostí vědy, techniky a hospodářství, nýbrž nedostatkem vzájemné důvěry. Lidé i státy si navzájem nedůvěřují. Každý se bojí, že druhý se zabývá dobyvačnými plány, a čeká jen na příhodný okamžik, aby je provedl. Proto se všichni připravují na obranu a zbrojí, aby, jak tvrdí, odstrašili jiné národy od útoku.

204.   A tak se plýtvá lidskými silami a nesmírnými spoustami materiálu, z čehož lidské společnosti vzniká více škody než užitku. Duše lidí i národů sužuje tíseň, která ochromuje podnikavost.

Pohrdání mravním řádem

205.   Tento nedostatek vzájemné důvěry lze vysvětlit zcela rozdílným pojetím života, které má vliv na jednání lidí a především odpovědných představitelů států. Někteří z nich úplně popírají existenci opravdového a platného mravního řádu, který přesahuje člověka a hmotný svět a který je bezpodmínečně závazný, všeobecně platný a zahrnuje všechny lidi. Chybí-li však všemi uznávaný právní řád, nemohou se lidé na ničem dokonale a bezpečně shodnout.

206.   Je pravda, že všichni mluví o "spravedlnosti" a o "požadavcích spravedlnosti", avšak tyto pojmy nemají pro všechny stejný význam, ba často jich lidé užívají v úplně opačném smyslu. Odvolávají-li se proto odpovědni "vůdcové národů" na "spravedlnost" a na "požadavky spravedlnosti", pak nejenže nejsou zajedno v tom, co těmito pojmy míní, nýbrž často se kvůli nim dostávají do těžkých sporů. Tím rozšiřují mínění, že k ochraně vlastních práv a zájmů není jiného prostředku než násilí, a to je zase pramenem největších zlořádů.

Bůh, základ mravního řádu

207.   Má-li se mezi představiteli národů vytvořit a upevnit vzájemná důvěra, musí být na obou stranách uznány a respektovány skutečné zásady mravního řádu.

208.   Tento řád má svůj základ jen v Bohu, a jestliže se od Boha odpoutá, nutně se rozpadá. Člověk totiž není jen pouhá bytost tělesná, nýbrž také bytost duchovní, obdařená poznáním a svobodným jednáním. Jeho duch vyžaduje nábožensky podložený mravní řád, který je schopen více než kterákoliv vnější moc nebo vnější zájmy působit na řešení problémů, které existují v životě jednotlivců, společenských skupin, celého národa a mezinárodního společenství.

209.   Nechybějí dnes hlasy, které tvrdí, že při takovém rozkvětu věd a techniky člověk už Boha nepotřebuje. Lidské síly prý úplně stačí k dosažení nejvyššího stupně kultury. Ve skutečnosti však právě pokrok vědy a techniky staví člověka před problémy světových rozměrů, které je možno řešit jen tehdy, když všichni uznají autoritu Boha, který stvořil a řídí člověka a celý svět.

210.   Zdá se, že pravdivost tohoto tvrzení dokazuje téměř neohraničený rozvoj věd. Mnozí lidé docházejí k přesvědčení, že vědy operující s počtem a mírou sice mohou pozorovat a popisovat přírodní jevy v jejich mnohotvárných proměnách, avšak nemohou pochopit a uspokojivě vysvětlit jejich podstatu. A lidé s hrůzou zjišťují, že nesmírné přírodní síly, které technika objevuje, mohou sloužit pokroku, avšak mohou také vést ke zkáze lidstva. Měli by si proto zapamatovat, že duchovní a mravní hodnoty musí mít přednost před vším ostatním, aby vědecký a technický pokrok nevedl k zániku lidstva, ale k rozvoji civilizace.

211.   Mezitím však dochází k tomu, že lidé v bohatších státech pociťují čím dál větší nenasycenost vnějšími statky a opouštějí klamnou myšlenku, že by zde mohli žít v plném štěstí navěky. Současně vzrůstá vědomí osobní důstojnosti a práv člověka a s tím spojené úsilí o nastolení spravedlivějších vztahů mezi lidmi, lépe odpovídajících jejich lidské důstojnosti. To všecko vede lidi k uznání omezenosti vlastních schopností a nabádá je, aby toužili po duchovních hodnotách více než v minulosti. Z těchto důvodů se cítíme oprávněni k naději na bohatou a plodnou spolupráci jak mezi lidmi, tak i mezi národy.

 

[39] Quadragesimo anno, 75: AAS 23 (1931), s. 202

[40] Projev z 3. května 1959: AAS 52 (1960), s. 465

[41] 1 Jan 3,16-17

[42] Encyklika Summi Pontificatus: AAS 31 (1939), s. 428-429

[43] Gn 1,28

[44] Tamtéž