Vztahy mezi státy

 

III. část

Vztahy mezi státy

 

Státy mají svá práva a povinnosti

80. Častá naučení našich předchůdců o státu chceme potvrdit svou autoritou i my: mezi státy existují vzájemná práva a povinnosti; proto se jejich vztahy mají utvářet podle zásad pravdy, spravedlnosti, činorodé solidarity a svobody. Týmž přirozeným zákonem, který upravuje vztahy mezi jednotlivými občany, se musí řídit také vztahy mezi státy.

81. Každý to snadno pochopí, uváží-li, že státníci, když jednají jménem svého společenství a v jeho zájmu, nikterak nemohou přicházet o svou přirozenou důstojnost a nikterak jim není dovoleno zpronevěřit se přirozenému zákonu, který je základní normou mravnosti.

82. Byla by ostatně nesmyslná už pouhá myšlenka, že by lidé, proto, že byli postaveni do čela státu, mohli být donuceni vzdát se svého lidství. Naopak, Vždyť dosáhli toho nejvyššího stupně důstojenství právě proto, že byli vzhledem ke svým vynikajícím duchovním schopnostem a vlohám shledáni nejlepšími příslušníky státu.

83. Dokonce již ze samotného mravního řádu vyplývá, že občanské společenství lidí nutně potřebuje autoritu, která je povede, a že tuto autoritu nelze obracet proti samému mravnímu řádu; jinak by ihned zanikla, protože by ztratila svůj základ. Takové je totiž napomenutí samotného Boha: "Slyšte tedy, králové, a buďte rozumní, poučte se, vládcové dalekých krajin! Nakloňte sluch vy, kteří ovládáte zástupy lidu, kteří se pyšníte množstvím národů! Od Pána jste dostali moc, od Nejvyššího vládu. On bude zkoumat vaše skutky a zkoušet vaše úmysly."[53]

84. Konečně je třeba i při úpravě mezistátních vztahů držet se toho, že autorita se má uplatňovat k podpoře obecného blaha, neboť především k tomu byla ustanovena.

85. Mezi nejzávažnější přikázání obecného blaha je však nutno řadit uznávání mravního zákona a věrné zachovávání jeho příkazů. "Správný řád mezi státy musí být postaven na stále neotřesitelné a neměnné důstojnosti zákona, který je podle vůle Stvořitele světa zjevný z řádu přírody; On ho také nesmazatelně vepsal do lidských srdcí ... Tento zákon paprskem svých zásad jako maják ukazuje správnou cestu jednotlivcům i národům; ti se pak mají jeho nabádavými, spásnými a prozíravými znameními dát usměrňovat a vést, aby nic z úsilí, do něhož se pustili pro ustavení nového světového pořádku, nebylo vydáno všanc divokým bouřím a nepřišlo nazmar ztroskotáním."[54]

Pravda

86. Nejprve je třeba se rozhodnout, že vztahy států se musí řídit pravdou. Pravda však vyžaduje, aby z těchto vztahů byly vyloučeny všechny způsoby rasové diskriminace a aby tedy platilo za nedotknutelné a nepochybné, že všechny státy jsou si rovny, pokud jde o jejich přirozenou důstojnost. Každý stát má proto právo na existenci, na vlastní rozvoj a na nezbytné prostředky k jeho uskutečnění; každý stát má dále v první řadě sám přijmout odpovědnost za dosažení svého rozvoje; a konečně má též právo na dobrou pověst a na prokazování náležité úcty.

87. Praxe nás učí, že mezi lidmi existují velmi často rozdíly, a to i velké, co do vědomostí, schopností, vynalézavosti, vlastnění vnějších statků. Tím však nikdy nelze ospravedlnit, proč ti, kdo po nějaké stránce vynikají nad druhé, uvádějí ostatní jakýmkoli způsobem vůči sobě do závislého postavení; taková převaha je spíše tím důrazněji zavazuje, aby každý z nich pomáhal slabším dosáhnout dokonalosti formou spolupráce.

88. Podobně mohou některé státy předčit jiné pokrokem ve vědě, kulturou a hospodářským rozvojem; to však nikdy nemůže ospravedlnit, aby jeden stát proto nespravedlivě ovládal druhý; mají tím více přispívat k společnému vzestupu národů.

89. Ve skutečnosti nemohou být lidé svou přirozeností nadřazeni jiným, protože všichni se vyznačují stejnou přirozenou důstojností. Z toho vyplývá, že ani státy se mezi sebou neliší co do přirozené důstojnosti; jednotlivé státní útvary se podobají tělům, jejichž údy jsou lidé. Ostatně, jak nás učí zkušenost, na všechno, co se nějak dotýká důstojnosti jejich jména, bývají národy po zásluze velice citlivé.

90. Pravda dále vyžaduje, aby byla zachovávána nezaujatá objektivita při všem tom, co umožňují moderní vynálezy v oblasti informačních prostředků, tedy v činnosti, která šíří a podporuje vzájemné poznání mezi národy. Jistě to nebrání, aby každý národ poukazoval na světlé stránky svého života. Musíme však rozhodně odmítnout ty zpravodajské metody, které porušují příkazy pravdy a spravedlnosti a poškozují dobré jméno některého národa.[55]

Spravedlnost

91. Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti.

92. Poněvadž státy mají právo na existenci, na rozvoj, na dostatek prostředků k jeho dosažení, na to, aby byly samy v první řadě strůjci svého rozvoje, na ochranu své dobré pověsti a náležité úcty, plyne z toho, že státy jsou také zavázány každé z těchto práv účinně chránit a vyvarovat se jednání, které by je mohlo porušit. Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina: "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém."[56]

93. Může se přirozeně stát, a také se to skutečně stává, že dojde ke střetu zájmů jednotlivých států; ale rozpory z toho vzniklé se mají řešit ne ozbrojenou silou, ani lstí nebo podvodem, nýbrž jak se sluší na lidi: vyjednáváním o důvodech a záměrech, posouzením situace podle pravdy a spravedlivou dohodou o sporných názorech.

Poměr k národnostním menšinám

94. To se zvláště týká směru politiky, který se od 19. století rozšířil po celém světě a leckde převládl; jeho projevem je vůle lidí téhož etnika žít v samostatném státě na národnostním principu. A protože to z řady příčin nelze vždy uskutečnit, vzniká situace, že menší národy často žijí v jinonárodním státě, z čehož se rodí velmi závažné problémy.

95. V této věci je třeba otevřeně říci, že cokoli se podniká k tomu, aby se omezila životnost těchto etnik a jejich růst, je v ostrém protikladu s požadavky spravedlnosti, a to tím víc, pokud cílem tohoto odsouzeníhodného úsilí je vyhlazení etnika.

96. Požadavkům spravedlnosti naopak zcela odpovídá, aby státníci vyvíjeli účinné úsilí o povznesení životních podmínek menšin, především co se týká jejich jazyka, kultury, tradic a zvyků i hospodářských aktivit a podnikání.[57]

97. Stejně tak je třeba připomenout, že příslušníci těchto menšin – ať už následkem poměrů, které musí snášet, nebo následkem minulých událostí – bývají náchylní k nadměrnému zdůrazňování svých specifik; to pak vede k tomu, že své vlastní prvky kladou před hodnoty všelidské, jako by blaho celé lidské rodiny mělo sloužit blahu jejich vlastního národa. Je však racionální, aby dovedli ocenit též kladné stránky svého postavení: že totiž k jejich duchovnímu obohacení nemálo přispívá každodenní styk s příslušníky jiné kultury, a tak jim přejdou do krve hodnoty, které jsou vlastní jinému národu. K tomu však dojde jen tehdy, když členové národnostních menšin budou žít ve společenství s národy, které je obklopují, a budou hledět mít podíl na jejich zvycích a zřízení; nikoli když budou zasévat různice, které působí nesmírné škody a brzdí rozvoj národů.

Činná solidarita

98. Poněvadž vztahy mezi státy se mají řídit zásadami pravdy a spravedlnosti, musí být také podporovány činnou solidaritou. To se může stát prostřednictvím mnohostranné vzájemné spolupráce, jaká se v dnešní době daří v hospodářství, v sociální oblasti a politice, kultuře, zdravotnictví i ve sportu. S radostí vidíme, že k takové spolupráci už opravdu v naší době dochází. V této době musíme mít na zřeteli, že státní moc ze své povahy nebyla ustanovena k tomu, aby lidi věznila pouze na území jejich státu, ale aby střežila především obecné blaho společenství – a toto blaho zajisté nelze oddělovat od blaha celé lidské rodiny.

99. Občanská společenství tak při sledování svých zájmů nejen nesmějí škodit jiným, ale mají se také mezi sebou radit a spojovat tam, kde by úsilí jednotlivých států k dosažení žádaných cílů nestačilo; v tomto případě je však hlavně nutno dbát, aby to, co je některým státům k prospěchu, nepřineslo jiným víc škody než užitku.

100. Světové obecné blaho také vyžaduje, aby se uvnitř každého státu napomáhalo stykům všeho druhu mezi občany a sdruženími, která tvoří mezičlánky. Protože v mnoha částech světa žijí národnostní skupiny více nebo méně od sebe rozdílné, je nutné postarat se, aby se příslušníkům jednoho národa nebránilo stýkat s příslušníky jiného národa; to je ve zjevném rozporu s charakterem naší doby, kdy vzdálenosti mezi národy byly téměř odstraněny. Nesmíme ani zapomínat, že lidé kteréhokoli etnika mají sice své vlastní, zvláštní vlohy, jimiž se od ostatních lidí liší, ale kromě toho že mají další, společné s druhými, a ty hrají důležitou roli v jejich neustálém rozvoji a zdokonalování, zvláště v ohledu duchovním. Mají proto právo i povinnost žít s ostatními členy společenství.

Rovnováha mezi obyvatelstvem, půdou a kapitálem

101. Je všeobecně známo, že některé země vykazují nepoměr mezi rozlohou obdělávatelné půdy a počtem obyvatel; v jiných zemích je zase nepoměr mezi půdním bohatstvím a zemědělskou technikou; a že proto nutnost od národů žádá spojené úsilí o snazší pohyb jak zboží, tak kapitálu, tak i lidí.[58]

102. V takových a podobných případech považujeme za správné, aby, pokud je to možné, podnikání hledalo práci, ne aby práce hledala podnik. Tak se totiž většině občanů poskytne možnost zvětšit rodinné jmění, aniž musí opustit vlast a s mnoha starostmi si hledat jiné bydliště, zvykat si na nové poměry a vytvářet nové mezilidské vztahy.

Otázka politických uprchlíků

103. Poněvadž z Božího popudu chováme ke všem lidem city otcovské lásky, myslíme s bolestným smutkem na osudy těch, kteří byli vyhnáni z vlasti z politických důvodů; množství těchto uprchlíků, dnes nesčíslné, provází mnoho neuvěřitelných utrpení.

104. Tento jev jistě ukazuje, že vlády některých států příliš zužují spravedlivou svobodu, v jejímž rámci by každý občan směl vést život hodný člověka; v takových státech je někdy právo na svobodu buď zpochybňováno, nebo přímo odnímáno. Něco takového znamená úplné vyvrácení správného řádu společnosti, protože přirozeným smyslem státu je chránit obecné blaho, jehož základním úkolem je uznání oblasti osobní svobody a ochrana její nedotknutelnosti.

105. Není zbytečné připomenout zde, že i političtí uprchlíci mají osobní důstojnost a že jim mají být přiznána všechna osobní práva. Tato práva nemohli ztratit proto, že byli připraveni o občanská práva ve své vlasti.

106. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do nové společnosti.

107. Proto s radostí využíváme této příležitosti a vyslovujeme veřejně své uznání a pochvalu všem snahám, které ve smyslu zásad bratrského spojenectví a křesťanské lásky si kladou za cíl mírnit útrapy těch, kteří jsou nuceni odejít ze své vlasti jinam.

108. A nemůžeme nevyzvednout k chvále každému člověku se srdcem na pravém místě mezinárodní organizace, které tomuto velmi závažnému problému věnují veškeré úsilí.

Odzbrojení

109. Na druhé straně ale s velkou bolestí vidíme, že v hospodářsky vyspělejších státech bylo vyrobeno a stále se vyrábí nesmírné množství zbraní; k tomuto účelu se soustřeďuje největší úsilí ducha i těla. Následkem toho musí občané těchto národů nést nelehké břemeno, a zatím jiným státům chybí potřebná pomoc k hospodářskému a sociálnímu rozvoji.

110. Obvykle se toto zbrojení ospravedlňuje tím, že mír – jak říkají – nemůže být za dnešních okolností zabezpečen jinak, než že bude založen na rovnováze zbraní. Proto zvýší-li se někde zbrojení, hned se vystupňují závody ve zbrojení i jinde. A jestliže je některý stát vybaven atomovými zbraněmi, dává to druhým státům důvod, aby se též snažily zaopatřit si takové zbraně stejné ničivé síly.

111. Následkem toho lidé žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu, vždyť zbraně tu jsou. Ač je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně. Mimoto i když dnes ohromná účinnost zbraní možná lidi zastrašuje, aby válku začali, přece jen jsou tu důvody k obavám, že by samy pokusy s atomovými zbraněmi k válečným účelům mohly mít osudné následky pro život na Zemi.

112. Proto spravedlnost, moudrost a smysl pro lidskou důstojnost naléhavě žádají, aby horečné závody ve zbrojení byly zastaveny; aby množství výzbroje, jíž různé státy disponují, bylo současně na obou stranách sníženo; aby byly zakázány atomové zbraně; a aby konečně všichni dospěli k dohodě o náležitém odzbrojení se vzájemnou a účinnou kontrolou. "Všemi silami je třeba zabránit" – napomínal náš předchůdce blahé paměti Pius XII. –, "aby světová válka, která by s sebou nesla tolik hospodářské a sociální zkázy, tolik ohavností a mravního poblouznění, nedolehla na lidskou rodinu potřetí."[59]

113. Přesto musí být všichni přesvědčeni, že zastavit zbrojení, ani snížit stavy zbraní, ani – což je hlavní věc – odstranit veškeré zbraně, není možné, nebude-li takový ústup od zbraní úplný a naprostý a nedotkne-li se smýšlení; nebudou-li totiž všichni svorně a upřímně usilovat, aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné očekávání války. To však vyžaduje, aby namísto nejvyššího zákona, jímž se mír udržuje dnes, nastoupil zcela jiný, který by stanovil, že opravdový mír mezi národy může mít pevný základ nikoli ve stejném vyzbrojení, ale jedině ve vzájemné důvěře. Věříme, že to lze uskutečnit: vždyť jde o věc, kterou nejenže přikazuje zdravý rozum, ale která je také nanejvýš žádoucí a požehnaná.

114. Především jde o věc, kterou přikazuje rozum. Neboť jak všichni vědí, či by alespoň měli vědět, vztahy mezi státy, podobně jako vztahy mezi jednotlivými lidmi, se nemohou utvářet podle síly zbraní, ale podle zásad zdravého rozumu, to jest podle zásad pravdy, spravedlnosti a činné solidarity.

115. Dále říkáme, že taková věc je silně žádoucí. Kdo by si totiž horoucně nepřál, aby bylo odstraněno riziko války, aby mír byl zachován a chráněn stále pevnějšími záštitami?

116. Konečně věc míru je požehnaná, protože by se jeho výhody dotkly naprosto všech: jednotlivců, domácností, národů, celé lidské rodiny. I dnes nám o tom zní varovný hlas papeže Pia XII.: "Mírem nic nezaniká; válka může zahubit všechno."[60]

117. Z těchto důvodů my, kteří na zemi zastupujeme Spasitele světa a původce míru, Ježíše Krista, jako tlumočníci nejhoroucnějších přání celé lidské rodiny, vedeni otcovskou láskou ke všem lidem, pokládáme za povinnost svého úřadu vyzvat a zapřísahat lidstvo, státníky především, aby nešetřili žádného úsilí a žádné námahy, dokud běh věcí lidských nebude v souladu s lidským rozumem a důstojností člověka.

118. Nechť politikové na nejvyšších a nejpovolanějších shromážděních důkladně zváží, jak vztahy mezi státy na celém světě co nejlépe uspořádat podle požadavků spravedlnosti a rovnosti; rovnosti, která stojí na vzájemné důvěře, na upřímnosti při uzavírání dohod a na věrnosti přijatým závazkům. Nechť prozkoumají tuto otázku po všech stránkách, aby byl nalezen základ, na němž by mohly vznikat přátelské, pevné a blahodárné svazky.

119. My ze své strany neustaneme pozvedat k Bohu pokorné prosby, aby tyto snahy svou pomocí shůry vedl k úspěchu a zdaru.

Ve svobodě

120. Sem patří i to, že vztahy mezi státy mají být uspořádány podle zásad svobody. Smyslem této teze je, že žádný stát nesmí učinit nic, co by znamenalo nespravedlivý útlak jiných států nebo neoprávněné vměšování do jejich záležitostí. Všechny státy mají naopak přispívat k tomu, aby si každý z nich stále více uvědomoval své povinnosti, aby vznikaly nové a užitečné iniciativy a aby se každý snažil být strůjcem svého pokroku ve všech oblastech.

Vzestup rozvojových zemí

121. Poněvadž lidi navzájem spojuje týž úděl daný původem, křesťanským vykoupením a nadpřirozeným cílem a poněvadž všichni jsou povoláni, aby se spojili v jedinou velkou křesťanskou rodinu, vyzvali jsme v encyklice Matka a Učitelka hospodářsky vyspělé státy, aby nejrůznějším způsobem pomáhaly státům, které jsou teprve v období hospodářského vývoje.[61]

122. Nyní můžeme s velkým uspokojením říci, že ona výzva byla široce přijata, a chováme pevnou naději, že bude přijata ještě šíře, takže chudší národy dosáhnou co nejdříve takového stupně hospodářského rozvoje, který dovolí každému občanu žít v podmínkách lépe odpovídajících jeho osobní důstojnosti.

123. Je však nutno stále znovu připomínat, že státům je třeba pomáhat tak, aby si mohly uchovat nedotčenou svobodu a aby cítily, že při svém hospodářském a sociálním rozvoji mají hlavní úlohu a že jeho břemeno dopadá hlavním dílem na ně.

124. O této věci vydal náš předchůdce Pius XII. toto moudré naučení: "Nové uspořádání, založené na mravních zásadách, zcela zakazuje narušovat svobodu, nedotknutelnost a bezpečnost jiných národů, ať je jejich velikost a obranyschopnost jakákoli. Je téměř zákonité, že velké státy, protože mají větší možnosti a jsou silnější, udávají pravidla při vytváření hospodářských svazků s menšími národy; přesto se těmto menším, stejně jako ostatním státům pro zachování obecného blaha nemůže zkracovat právo svobodně spravovat stát a zůstat při mezistátních konfliktech neutrální, jak to přikazuje samo právo přirozené i právo mezinárodní; a i těchto menších států se týká právo bránit svůj hospodářský rozvoj. Jedině budou-li zaručena tato jejich práva, budou menší státy moci přiměřeně podporovat obecné blaho všech a zároveň blahobyt svých obyvatel, jak ve vnějších statcích, tak v rozvíjení duchovních hodnot."[62]

125. Když proto hospodářsky vyspělé státy pomáhají státům chudším, musí mít v úctě specifika každého národa a jejich zvyky zděděné po předcích; musí se vystříhat jakéhokoliv záměru nadvlády. Bude-li toho dosaženo, "nemálo to přispěje ke sdružení všech států ve společenství, jehož jednotliví členové, vědomi si svých práv a povinností, budou stejným dílem přispívat k blahu všech národů"[63].

Znamení doby

126. V naší době se mezi lidmi víc a více šíří přesvědčení, že spory, které by snad mezi národy vznikly, se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami.

127. Toto přesvědčení, přiznáváme, vychází především ze strašné ničivé síly moderních zbraní, ze strachu před zkázou a hroznými škodami, které by tento druh zbraní způsobil. Proto se příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv.

128. Avšak často bohužel vidíme, že mezi národy vládne jako nejvyšší zákon strach a že proto vynakládají obrovské částky peněz na zbrojení; ne ovšem, říkají – a nemáme důvod jim nevěřit –, s úmyslem napadat, nýbrž odstrašit od útoku.

129. Nicméně je třeba doufat, že lidé vzájemnými vztahy a jednáními lépe poznají svazky lidské přirozenosti, které je navzájem pojí; a dojdou krásnějšího poznání, že za jednu ze základních povinností, jež ukládá společná přirozenost, je nutno pokládat požadavek, aby obvyklý vztah mezi jedinci i mezi národy neurčoval strach, ale láska; protože je to především láska, co přivádí lidi k poctivé mnohostranné spolupráci, a z té jim může vzejít tolik dobrého.

 

 

[53] Mdr 6,1-3

[54] Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 16

[55] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1940: AAS 33, (1941), s. 5-14

[56] De Civitate Dei, lib. IV, c. 4; PL 41, 115; srov. vánoční poselství Pia X(I. z r. 1939: AAS 32 (1940), s. 5-13

[57] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 10-21

[58] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 153: AAS 53 (1961), s. 439

[59] Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 17; srov. Výzva Benedikta XV. k vládcům národů vedoucích válku z 1. srpna 1917: AAS 9 (1917), s. 418

[60] Rozhlasové poselství Pia XII. z 24. srpna 1939: AAS 31 (1939), s. 334

[61] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 153-162: AAS 53 (1961), s. 400-441

[62] Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 16-17

[63] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 174: AAS 53 (1961), s. 443

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás