1. Vlastnické právo

 

44. Přistupme teď k jednotlivým problémům. Začněme s právem na soukromé vlastnictví. Víte, ctihodní bratři a milovaní synové, že náš předchůdce blahé paměti statečně bránil právo na soukromé vlastnictví proti názorům socialistů své doby. Podával důkazy, že odstranění soukromého vlastnictví by nebylo pro dělnickou třídu ziskem, nýbrž nejvyšší zhoubou. Protože však někteří lidé - určitě neprávem! - pomlouvají papeže a také přímo církev, že stranil a dosud straní boháčům na úkor proletářů, a protože jsou dále mezi katolíky spory o pravý smysl vět Lva XIII., bude dobře, když katolickou nauku o této věci obhájíme před pomluvami a též uchráníme před nesprávnými výklady.

Individuální a sociální stránka majetku

45. Předně musí být plně jasno v jedné věci: ani Lev, ani katoličtí teologové, kteří učili pod vedením a v duchu církve, nikdy nepopírali ani nepochybovali o dvojí stránce vlastnictví, individuální a sociální, pokud totiž má vztah jen k jednotlivci nebo k obecnému blahu; ale vždy shodně tvrdili, že od přírody neboli od samého Stvořitele bylo lidem uděleno právo soukromého vlastnictví, jednak proto, aby se mohli o sebe a o své rodiny postarat, jednak aby pomocí této instituce statky, které Stvořitel určil pro veškeré lidstvo, tomuto účelu opravdu sloužily. Toho všeho není možné dosáhnout bez zachování jistého pevně stanoveného řádu.

46. Je tedy třeba se pečlivě vyvarovat dvojího nebezpečného úskalí. Na jedné straně popírání nebo oslabování sociální a veřejné funkce vlastnictví vede přímo k individualismu nebo se mu aspoň velmi přibližuje. Stejně tak odmítnutí nebo oslabení soukromé a individuální stránky tohoto práva nutně vede zase přímo ke kolektivismu nebo se k němu aspoň blíží. Pustíme-li to ze zřetele, sklouzneme po šikmé ploše rychle do mravního, právního a sociálního modernismu, před kterým jsme v okružním listu na počátku našeho pontifikátu varovali.[1] Toto ať si zvláště uvědomí ti, kdo se v honbě za novotami neštítí obviňovat potupnými pomluvami církev, že údajně připustila, aby se do učení teologů vloudil pohanský pojem vlastnictví, který prý musí být za každou cenu nahrazen pojmem jiným, pojmem "křesťanským", jak jej v podivuhodné nevědomosti tito lidé nazývají.

Povinnosti plynoucí z vlastnictví

47. Aby spory, které se rozpoutaly kolem majetku a povinností s ním spojených, byly uvedeny do náležitých mezí, budiž hned na počátku jako základ pro další vývody stanovena zásada - Lev XIII. to též zdůraznil rozlišování práva vlastnického od používání tohoto práva.[2] Že je třeba svědomitě zachovávat rozdělení majetku, nepřekračovat hranice práv vlastního majetku a nesahat loupeživě na právo jiných, to přikazuje takzvaná spravedlnost směnná; že však bohatí nesmějí užívat svého majetku jinak než způsobem mravně dovoleným, to již nepatří k této spravedlnosti, nýbrž mezi jiné ctnosti, jejichž plnění nemůže být vymáháno cestou soudní.[3] Proto neprávem někteří tvrdí, že majetek a správné používání majetku se řídí úplně týmiž zásadami; ještě méně odpovídá pravdě názor, že vlastnické právo zneužíváním nebo nepoužíváním zaniká nebo se ztrácí.

48. Proto konají užitečnou a záslužnou práci ti, kdo zachovávajíce svornost a čistotu učení, jak je vždy církev podávala, snaží se přesně určit vnitřní povahu těchto povinností a jejich hranice, které se zřetelem k potřebám celku omezují buď právo vlastnické samo, nebo jeho používání čili výkon. Naproti tomu se mýlí a bloudí ti, kdo chtějí individuální stránku majetku zeslabit tak, že ji vlastně ničí.

Co může stát

49. Že lidé v té věci skutečně musejí přihlížet nejenom k svému vlastnímu zájmu, nýbrž i k blahu obecnému, to vyplývá již z individuální a sociální stránky vlastnictví, jak jsme se o nich zmínili. Je pak úkolem státní moci, aby tyto povinnosti vymezila v jednotlivostech, kde by to vyžadovala nutnost a přirozený zákon sám na to nestačil. Proto státní moc - ovšem stále jen v rámci a v duchu zákona přirozeného a Božího - smí přesněji určit, co se zřetelem k opravdovým potřebám obecného blaha je vlastníkům při používání majetku dovoleno a co není. Lev XIII. dokonce moudře učil, že Bůh přenechal "snaživosti lidí a státním zřízením, aby provedli rozdělení majetku"[4]. Neboť že vlastnictví - zrovna tak jako i ostatní prvky sociálního života - není něčím zcela nezměnitelným, jak dokazují dějiny, to jsme při jisté příležitosti prohlásili těmito slovy: "Jak rozmanité formy mívá vlastnictví, počínajíc od pravěkého vlastnictví divokých a nevzdělaných kmenů (jaké můžeme i v naší době ještě někde vidět) přes majetkové formy doby patriarchální k různým podobám tyranidy (užívám toho slova v původním klasickém smyslu), pak k formám feudálním, monarchickým, až konečně k různým formám novější doby."[5] Je však zřejmé, že stát nesmí svůj úkol plnit jen podle vlastního uvážení. Neboť vždy musí samo přirozené vlastnické právo - a to i právo mít soukromý majetek i právo tento majetek odkazovat dědictvím - zůstat neporušené a nedotknutelné, protože stát je nemůže zrušit. "Vždyť člověk je starší než stát"[6] a také "rodina i pojmově i dějinně je dříve než stát"[7]. Proto také moudrý papež prohlásil, že stát nesmí přílišným daňovým zatížením soukromé majetky odčerpávat: "neboť právo soukromého vlastnictví není dáno lidem zákonem lidským, nýbrž zákonem přirozeným; proto je státní moc nesmí rušit, ale jen jeho užívání upravovat a uvádět do souladu s obecným blahem"[8]. – Když však stát majetky uvádí do souladu s potřebami obecného blaha, neprokazuje tím soukromým majitelům nepřátelskou, nýbrž přátelskou službu, neboť takovým způsobem účinně zabraňuje, aby soukromé vlastnictví, jež nekonečně prozíravý Původce přírody určil k tomu, aby lidský život ulehčovalo, nebylo příčinou nesnesitelných obtíží a nepřipravovalo si tak samo záhubu. Stát tím neruší soukromé vlastnictví, nýbrž je chrání, a soukromý majetek nezeslabuje, nýbrž posiluje.

Povinnosti vztahující se k přebývajícím příjmům

50. Člověku se jeho volné příjmy - totiž ty příjmy, které už nepotřebuje k slušnému a svému stavu přiměřenému životu - neponechávají tak, aby jich používal podle své libovůle a podle svých choutek: přikázání dokonce velmi přísně zavazuje bohaté lidi, aby konali skutky almužny, dobročinnosti a štědré velkorysosti. Písmo svaté i církevní otcové to hlásají ustavičně a naprosto otevřeně.

51. Vynakládat pak bohatší příjmy na to, aby se vytvářela pracovní příležitost a možnost výdělku - pokud se při tom lidstvu opatřují statky opravdu užitečné -, to je třeba posuzovat jako vynikající a potřebám doby plně odpovídající ctnostný skutek velkorysosti, jak můžeme vyvodit ze zásad "Andělského učitele"[9].

Právní důsledky nabývání vlastnictví

52. Soukromého vlastnictví se původně nabývalo záborem věci, která dosud nikomu nenáležela, nebo prací čili tzv. specifikací. To přesvědčivě a jasně dokazuje tradice všech dob i učení našeho předchůdce Lva. Neboť i když někteří zastávají opačný názor, nikomu se neděje křivda, když si někdo přisvojí věc, která již nebo ještě nikomu nepatří; práce pak, kterou někdo koná ve svém vlastním jménu a jíž věc nabývá nové formy nebo vyšší hodnoty, jedině taková práce dává vykonavateli právo na užívání plodů této námahy.


[1] Pius XI., enc. Ubi arcano (23. prosince 1922)

[2] Srov. enc. Rerum novarum, 19

[3] Tamtéž

[4] Encyklika Rerum novarum, 7

[5] Promluva na kongresu italské Katolické akce 16. května 1926

[6] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 6

[7] Tamtéž, 10

[8] Tamtéž, 35

[9] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theol., II. II. q. 134

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás