5. Nový společenský řád

 

76. Co jsme dosud řekli o spravedlivém rozdělení statků a o spravedlivých mzdách, se bezprostředně týká jednotlivých osob a k společenskému řádu se to vztahuje jen nepřímo. Náš předchůdce Lev XIII. věnoval všechno své úsilí a myšlenky tomu, aby společenský řád byl přebudován podle zásad zdravé filozofie a zdokonalen ve smyslu vznešených příkazů spásného plánu evangelia.

77. Ale k tomu, aby tyto šťastné počátky byly zabezpečeny a pokračovalo se dále a lidstvo tak dosáhlo ještě hojnějších a radostnějších výsledků, jsou nezbytné hlavně dvě věci: reforma institucí a náprava mravů.

78. Když mluvíme o reformě institucí, máme především na mysli stát. Ne že by se od jeho činnosti měla očekávat veškerá spása, ale proto, že vinou "individualismu", o němž byla řeč výše, dospěly věci tak daleko, že dříve tak bohatý společenský život - složitý a vnitřně harmonický - tvořený kdysi prostřednictvím rozmanitých společenských organizací, byl téměř zničen: zůstali už jen jednotliví lidé a stát. To působí značnou škodu i samému státu, protože když se rozpadl život společnosti a stát na sebe převzal všechny úkoly, které dříve plnívala ona zničená sdružení, byl zavalen a téměř rozdrcen množstvím úkolů a povinností.

79. Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.

80. Státní moc má tedy záležitosti a starosti méně důležité - které ji ostatně rozptylují - ponechávat k vyřizování nižším společenstvím. Tak bude moci s větší svobodou, energií a účinností provádět všechno to, co je pouze jejím úkolem, poněvadž jedině ona na něj stačí: řídit, dohlédat, donucovat a trestat; vždy podle povahy a potřeby jednotlivých případů. Proto je třeba, aby ti, kdo řídí státy, měli na paměti, že čím dokonaleji se tato zásada subsidiarity zachovává, čím dokonaleji budou jednotlivá sdružení seskupena do hierarchické soustavy, tím bude společenská autorita a vliv státu silnější a tím lepší a šťastnější budou poměry ve státě.

Stavovský řád

81. Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů".

82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům.

83. Neboť jelikož práce není pouhým zbožím - jak jasně vysvětlil náš předchůdce ve své encyklice[1] -, musí se v ní dbát na lidskou důstojnost dělníka; nesmí se také jen jako nějaké zboží kupovat či prodávat. Nicméně za daných poměrů poptávka na takzvaném trhu práce rozděluje lidstvo na dva tábory a zápolení obou těchto stran proměňuje sám trh práce v jakési bojiště, na kterém ony dvě armády vedou proti sobě prudkou válku. Nutnost odstranit tento nešťastný stav, který strhuje do záhuby celou lidskou společnost, jistě každý uznává. Avšak dokonalá náprava je možná jen tehdy, když se odstraní ono nepřátelství a když jednotlivé údy vytvoří dobře seřízený sociální organismus: tím myslíme společenské stavy, do kterých by se lidé včlenili ne podle toho, ke které třídě patří na trhu práce, nýbrž podle různých společenských úkolů, které kdo zastává. Jako je přirozené, že ti, kdo bydlí blízko sebe, vytvářejí obce, tak je stejně přirozené, že ti, kdo pracují v témže stavu nebo povolání - ať již hospodářském nebo nějakém jiném -, tvoří různá sdružení nebo organizace. Proto mnozí pokládají taková samostatně se spravující sdružení za nezbytnou složku státu nebo aspoň za něco, co k němu zcela přirozeně patří.

84. Poněvadž však řád, jak správně říká sv. Tomáš [2], je jednota vznikající upravením a vzájemným přizpůsobením mnohých složek, pravý a přirozený společenský řád vyžaduje, aby různé články společnosti byly spojeny v jedno nějakým pevným poutem. Tímto sjednocujícím prvkem je jednou zboží nebo služby, jejichž výroba, popř. poskytování náleží příslušníkům stejného stavu, ať už zaměstnavatelům nebo zaměstnancům, jindy obecné blaho, na němž mají všechny stavy, každý svým dílem, spolupracovat a k němu přispívat. Tato jednota bude tím pevnější a účinnější, čím věrněji se budou jednotlivci i stavy snažit, aby své povolání naplňovali a aby v něm vynikali.

85. Z toho se dá snadno vyvodit, že zájmy společné celému stavu zaujímají v těchto organizacích prvé místo; důležitým úkolem pak je v každém stavu co nejvíce pěstovat smysl pro spolupráci na obecném blahu ve státě. O záležitostech, které se týkají zájmů buď jen zaměstnavatelů, nebo jen dělníků, nebo v případě potřeby i o obraně těchto zájmů, se však bude moci radit a podle potřeby rozhodovat každá z obou skupin odděleně.

86. Není snad nutné připomínat, že to, co Lev XIII. učil o formě politické vlády, platí obdobně i o stavovských sdruženích: že totiž lidé mají naprostou svobodu vybrat si takovou formu, kterou uznají za vhodnou, jen když se při tom dbá na spravedlnost a požadavky obecného blaha.[3]

87. Tak jako si občané k nejrozmanitějším účelům vytvářejí sdružení, ke kterým se přidat nebo nepřidat je ponecháno každému na vůli, tak si budou podobně příslušníci téhož stavu stejně svobodně vytvářet sdružení k účelům, které nějak souvisejí s jejich povoláním. Protože již náš předchůdce slavné paměti podává přesně a jasně zásady o těchto svobodných spolcích, stačí, když zdůrazníme jen jednu věc: člověk má svobodu nejenom v tom, že může vytvářet takové organizace, které jsou rázu soukromého a náležejí do oblasti soukromého práva, ale má též právo si v nich "svobodně určovat program a stanovy, které by se (mu) jevily jako nejvhodnější pro účel, kterého chce dosáhnout"[4]. Podobně je nutné stále zdůrazňovat svobodu zřizovat sdružení překračující hranice jednotlivých stavů. Ty svobodné organizace, které již vzkvétají a těší se z požehnané činnosti, ať si stanoví za úkol v duchu křesťanské sociální nauky připravovat cestu takovým vyspělejším stavovským sdružením, o kterých byla řeč výše, a tento úkol ať statečně uskutečňují.

Regulativní princip hospodářského života

88. Ještě o jednu věc je třeba pečovat - souvisí těsně s tím, o čem jsme teď právě pojednali. Tak jako jednota lidské společnosti nemůže být založena na třídním boji, tak ani správný hospodářský řád nemůže být ponechán volné soutěži. Neboť z této zásady volné soutěže jako z hlavního pramene vycházely všechny ostatní omyly "individualistické" hospodářské nauky; ta buď ze zapomnětlivosti, nebo z nevědomosti popírala sociální a morální stránku hospodářského života a učila, že je třeba pokládat ekonomiku za naprosto volnou a na státní moci nezávislou a podle toho s ní i zacházet. Jejím regulativním principem prý totiž je trh a volná konkurence a tento princip prý řídí hospodářství mnohem dokonaleji, než by je mohl řídit svým zasahováním kterýkoli stvořený rozum. Avšak svobodná soutěž, i když je v jistých mezích správná a jistě i užitečná, rozhodně nemůže řídit celou ekonomiku. To dokázaly více než dostatečně následky uskutečnění této zhoubné individualistické teorie v praxi. Je tedy naprosto nezbytné, aby hospodářský život byl znovu podřízen správnému a účinnému regulativnímu principu. Tento úkol jistě nemůže převzít hospodářská diktatura, která v poslední době nastoupila na místo svobodné soutěže; neboť je to jakási nadvláda, síla a násilná moc, která musí dostat pevnou uzdu a musí být moudře řízena, má-li se stát pro lidstvo prospěšnou. Nemůže si být sama uzdou a nemůže se sama řídit. Je tedy třeba se ohlédnout po vyšších a ušlechtilejších silách, které by onu hospodářskou moc přísně a moudře řídily. Takovou vyšší regulativní silou je sociální spravedlnost a sociální láska. Proto musejí být státní a sociální instituce proniknuty touto sociální spravedlností. Je bezpodmínečně nutné, aby se tato spravedlnost stala opravdu účinnou, to jest, aby vytvořila právní a společenský řád, který by pronikl celý hospodářský život a stal se jeho kostrou. Duší tohoto řádu má pak být sociální láska. Státní moc má tento řád ochotně a účinně chránit a prosazovat jeho předpoklady a požadavky, což pro ni bude mnohem snazší, zprostí-li se úkolů, které, jak jsme řekli výše, k jejím úkolům vlastně nenáležejí.

89. Dokonce i různé státy - protože v hospodářské oblasti na sobě navzájem závisejí a potřebují vzájemnou pomoc - ať se snaží spojeným úsilím a společnou činností o to, aby moudrými hospodářskými úmluvami a zařízeními mezi sebou rozvíjely požehnanou a šťastnou spolupráci.

90. Jestliže se tak, jak bylo řečeno, znovu oživí údy sociálního organismu a dostane-li tak národní hospodářství opět svůj regulativní princip, pak se bude moci říci v jistém smyslu i o tomto organismu to, co říká Apoštol o mystickém těle Kristově: "Celé tělo tvořící pevnou jednotu dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každému podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce."[5]

Kritika odborů jako státních institucí

91. V poslední době byl, jak je všeobecně známo, zaveden zvláštní druh odborových a stavovských organizací. Pro účel této encykliky je třeba se o něm krátce zmínit v několika připojených poznámkách.

92. Sama státní moc ustavila odborovou organizaci jako právní osobu tak, že jí dává jakési monopolní postavení, protože jako jediná, v této schválené formě, smí zastupovat zájmy zaměstnanců, popřípadě zaměstnavatelů, běží-li o organizaci zaměstnavatelů. Jedině ona je oprávněna uzavírat kolektivní pracovní a tarifní smlouvy. Každý má svobodu stát nebo nestát se členem odborové organizace, a jen potud se může tato organizace nazývat svobodnou; neboť i odborové příspěvky i zvláštní poplatky se vybírají ode všech příslušníků jednotlivých stavů nebo povolání, ať již běží o dělníky nebo o zaměstnavatele, a také pracovními smlouvami, které uzavřela právně uznaná organizace, jsou vázáni všichni. Úředně se opravdu prohlašuje, že tyto zákonem uznané odbory nejsou na překážku existenci jiných sdružení příslušníků téhož odboru; taková sdružení však nejsou právně uznána.

93. Ze zástupců obojí odborové organizace (totiž dělníků a zaměstnavatelů) téhož stavu nebo povolání se tvoří kolegia neboli korporace; ty pak jako skutečné a v plném slova smyslu státní orgány a státní instituce řídí odbory a v záležitostech týkajících se společných zájmů mezi nimi vytvářejí soulad.

94. Stávky jsou zakázány; nemohou-li se sporné strany dohodnout, rozhodne úřad.

95. Jaké má toto zařízení, které jsme stručně popsali, přednosti, snadno postřehne každý, kdo se nad tím jen trochu zamyslí: pokojnou spolupráci různých tříd, potlačení socialistických snah a organizací, usměrňující vliv vlastního úředního aparátu. V tak důležité věci však nesmíme nic opomenout a je třeba, aby to vše bylo v souladu se všeobecnými zásadami, které jsme uvedli výše, i s dalšími zásadami, které ihned ještě zmíníme. Proto jsme nuceni doplnit, že je nám známo, jaké obavy u některých lidí vzbuzuje skutečnost, že státní moc - které by mělo stačit, že bude poskytovat nutnou a dostatečnou pomoc - přejímá úkoly náležející svobodné činnosti, že dále tento nový odborový a stavovský řád zavání příliš složitou administrativou a politikou a že konečně (i když ochotně připouštíme výše zmíněné obecné přednosti) slouží spíše dílčím cílům, než aby napomáhal k vybudování a rozvoji lepšího společenského řádu.

96. Jsme přesvědčeni, že - má-li se dosáhnout onoho zmíněného vznešeného cíle a co nejvíce a trvale skutečně přispět obecnému blahu - je na prvním místě nezbytná pomoc milosrdného Boha. K tomuto cíli musejí spojit své úsilí všichni lidé dobré vůle. Dále jsme přesvědčeni - a to nutně vyplývá z právě uvedeného -, že se tohoto cíle dosáhne tím jistěji, čím větší bude počet těch, kdo dají k dispozici své technické, odborné a sociální zkušenosti, a také (což má cenu ještě větší) čím více se uplatní katolické zásady. To sice neočekáváme přímo od Katolické akce (ta nemá v programu práci ve vlastním smyslu odborářskou nebo politickou), ale od těch našich synů, kterým právě Katolická akce tyto zásady vštěpuje a vychovává je pro apoštolát pod vedením učitelského úřadu církve. řekli jsme církve, protože ta ani v oblasti, o které jsme se zmínili - stejně jako všude tam, kde se jedná o otázky mravní -, nemůže nikdy zapomínat na příkaz, daný jí Bohem, aby bděla a učila, ani ho nemůže bezstarostně zanedbávat.

97. Co jsme řekli o vybudování a zdokonalení společenského řádu, nelze uskutečnit bez nápravy mravů. To jasně dokazují i dějiny. Neboť kdysi existoval společenský řád, který sice nebyl ve všem dokonalý, přece však vzhledem k poměrům a potřebám doby do jisté míry odpovídal zdravému rozumu. Jestliže tento řád už dávno zanikl, jistě se tak nestalo proto, že by se byl sám nemohl vývojem přizpůsobit změněným poměrům a potřebám a že by se nebyl mohl pružně rozšířit. Stalo se tak spíše proto, že se lidé buď v sobecké zatvrzelosti srdce zdráhali zpřístupnit své instituce, jak toho bylo zapotřebí, vzrůstajícímu počtu lidstva, anebo proto, že je zlákalo kouzlo klamné svobody a svedly je ještě i jiné klamné ideje, pod jejichž vlivem nad sebou nechtěli strpět žádnou autoritu a snažili se setřást ze sebe jakoukoli vázanost.

98. Zbývá nám tedy ještě, abychom pohnali k soudu současnou hospodářskou soustavu a socialismus, který je jejím nejvášnivějším žalobcem, a abychom o nich vynesli otevřený a spravedlivý rozsudek a odhalili nejhlubší kořeny tolikerého zla, a tím také ukázali prvý a nejdůležitější lék, kterým je mravní obnova.


[1] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 16

[2] Srov. Summa contra gent., III. 71; srov. Summa theol., I. q. 65 a. 2

[3] Srov. Lev XIII., enc. Immortale Dei (1. listopadu 1885)

[4] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 42

[5] Ef 4,16

 

Harmonogram akcí

Celý harmonogram

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE