Úloha státu

 

Úloha státu

25. Nemůže však být pochyb o tom, že k řešení sociální otázky jsou nezbytné také pomocné prostředky, které jsou v moci lidí. Bez výjimky všichni, jichž se věc týká, musejí – každý na svém úseku a podle svých možností – vyvíjet úsilí a námahu v téže věci. To má jakousi podobnost s prozřetelností řídící svět: neboť vídáme, že úspěch pravidelně vyplývá ze součinnosti všech těch příčin, jimiž je podmíněn.

Je tedy třeba zjistit, v jaké míře se dá očekávat pomoc od státu. Státem zde rozumíme nikoli stát, jak se fakticky vyskytuje u toho neb onoho národa, nýbrž takový, jak jej žádá zdravý rozum v souladu s přirozeným zákonem a jak jej ukazují spisy Boží moudrosti. Sami jsme to vysvětlili zvláště v okružním listu o křesťanském zřízení státu.

26. Ti tedy, kdo spravují stát, se mají především všeobecně a v každém ohledu veškerým zaměřením zákonodárství a všemi ustanoveními snažit o to, aby již z uspořádání a správy státu samo sebou vyrůstalo blaho jak celku, tak jednotlivců. Neboť to je povinností státnické moudrosti a nejvlastnějším úkolem těch, kdo stojí v čele státu. Blaha státu se však nejvíce dosahuje řádnými mravy, dobře spořádanou rodinou, péčí o náboženství a spravedlnost, mírností v ukládání a spravedlností v rozdělování veřejných břemen, rozvojem živností a obchodu, kvetoucím zemědělstvím a podobně. Čím více se v těchto oblastech usiluje o opravdový rozvoj, tím lépe a spokojeněji budou žít občané. Touto cestou mohou vlády napomáhat k blahu ostatních stavů, ale též současně velmi vydatně zlepšovat postavení dělnictva; a to s plným oprávněním a bez jakéhokoli podezření a přehmatu: neboť stát má ze svého poslání pečovat o společnost. Čím větší výhody však vzejdou z takové všeobecné péče, tím méně bude potřebí hledat jiné, zvláštní cesty k zlepšení postavení dělníků.

27. Je ještě třeba uvážit – a to nás uvádí do podstaty otázky ještě hlouběji –, že účel státu je jen jediný, stejný pro vznešené i nízké. Vždyť podle přirozeného zákona chudáci stejným právem jako bohatí jsou občany, to jest pravými a živými částmi, z nichž se skládá prostřednictvím rodin stát: ať již pomineme to, že v každém velkém městě tvoří proletáři počet daleko největší. Bylo by tedy velikou zpozdilostí o část občanů pečovat a část zanedbávat; proto je nutné vyvodit závěr, že stát je povinen přiměřeně pečovat o blaho a zájmy dělnické třídy; kdyby se tak nedělo, bylo by to hříchem proti spravedlnosti, která velí dávat každému, což jeho je. O tom moudře sv. Tomáš: "Jako část a celek jsou jaksi totéž, tak to, co náleží celku, jaksi náleží části."[25] Proto je mezi mnoha důležitými povinnostmi vladařů dobře pečujících o lid nejvýznamnější povinností to, aby každou vrstvu občanů chránili stejně, dbali, aby se neporušovala spravedlnost, jež se nazývá "podílná".

I když všichni občané bez výjimky mají nějak přispívat k vytváření společných statků, z nichž se přiměřená část samočinně vrací k jednotlivcům, přece všichni nemohou přispívat týmž způsobem a ve stejné míře. I když existuje ve státních formách veliká rozmanitost, vždy budou v postavení občanů rozdíly a bez nich ani nemůže žádná společnost existovat, ani si ji nedovedeme představit. Je naprosto nutné, aby se někteří občané věnovali veřejným záležitostem, vydávali zákony, vykonávali soudnictví, svou rozvahou a svou autoritou spravovali města a armádu. Každý uzná, že je třeba v každém národě tyto muže pokládat za předáky a jejich povinnosti za přednější, neboť pečují o obecné blaho bezprostředně a ve význačné míře. Naopak ti, kdo provozují nějakou živnost, neprospívají státu týmž způsobem jako oni, ani týmiž úkoly; ovšem i oni prokazují obecnému zájmu velmi důležité služby, ač již ne tak bezprostředně.

Poněvadž obecné blaho má být takové, aby se lidé stávali lepšími tím, že ho dosahují, musíme je opravdu hledat především ve ctnostném životě.

Přece však, má-li být stát dobře uspořádán, musí v něm být postaráno o hmotné statky vnější, "které jsou nutné ke konání ctností"[26]. Ale pro tvoření těchto statků je nejúčinnější a nejnezbytnější cestou práce dělníků, ať již ji konají v zemědělství nebo v dílnách, ať již se při ní uplatňuje především dovednost nebo tělesná síla. Ba jejich význam je zde tak veliký, že je svatá pravda, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část k tomu, aby s menšími obtížemi mohl žít a mít zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.

Z toho plyne, že se musí podporovat všecko, co pravděpodobně nějak prospěje postavení dělníků. Taková péče neuškodí nikomu; naopak, prospěje všem, poněvadž státu musí velice záležet na tom, aby ti, kdo tvoří tak nepostradatelné statky, nebyli ve všestranné nouzi.

28. Řekli jsme, že není správné, aby občan nebo rodina byli pohlcováni státem; je spravedlivé, aby oběma zůstala možnost jednat svobodně, pokud to není v rozporu s obecným blahem nebo se tím někomu neděje křivda. Nicméně ti, kdo vládnou, musejí dbát na to, aby hájili celek i jeho části. Celek proto, že podle přirozeného řádu má o něj nejvyšší vladařská moc pečovat do té míry, aby starost o obecné blaho byla pro ni nejen nejvyšším zákonem, nýbrž i veškerým jejím smyslem a účelem. Části pak musí hájit proto, že účelem správy státu podle přirozeného řádu není soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena, nýbrž občanů, jak shodně učí zdravý rozum i křesťanská víra. A protože vladařská moc pochází z Boha a je jakousi účastí na jeho svrchované moci, mají ji její nositelé vykonávat podle příkladu moci Boží, jež s otcovskou starostlivostí pečuje o věci jednotlivé i o celek. Kdyby tedy byla způsobena nebo hrozila nějaká škoda obecnému blahu nebo zájmům jednotlivých států a nedala se napravit nebo zamezit jinak, je povinností státní autority, aby zakročila.

29. Je v zájmu jak veřejném, tak soukromém, aby vládl ve státě pokoj a pořádek; aby podle Božích přikázání a podle zásad přirozeného zákona byl uspořádán veškerý rodinný život; aby se zachovávalo a pěstovalo náboženství; aby vládla v soukromém i veřejném životě bezúhonná mravnost; aby spravedlnost platila za něco posvátného a aby se jedni nedopouštěli beztrestně bezpráví na druhých; aby vyrůstali zdraví občané, schopní platně sloužit státu, a kdyby bylo potřeba, také jej hájit. Proto kdyby někdy hrozily jakékoli zmatky nebo dělnické nepokoje či dohodnuté stávky; kdyby se uvolňovaly přirozené rodinné svazky proletářů; kdyby trpělo náboženství mezi dělníky tím, že by se jim nedopřávalo dost volného času pro náboženské povinnosti; kdyby byla na pracovištích při společném styku obou pohlaví a pro jiné nebezpečné svody ke hříchu ohrožena jejich mravnost; nebo kdyby zaměstnavatelé utlačovali dělnickou třídu nespravedlivými břemeny nebo jim vnucovali pracovní podmínky, jež jsou v rozporu s osobní a lidskou důstojností; kdyby docházelo k poškozování zdraví dělníků nadměrnou a pohlaví nebo věku nepřiměřenou prací – za takových okolností musí rozhodně být použita moc a autorita zákonů, ovšem v určitých mezích. Tyto meze určuje účel, pro který se vyžaduje pomoc zákonů: nemá se jim totiž podřizovat víc a nemají jít dále, než je třeba k odstranění zlořádu nebo k odvrácení nebezpečí.

Jakkoli je třeba dbát práv občanů jako něčeho nedotknutelného, ať je jejich nositelem kdokoli, a jakkoli státní moc tím, že zamezuje křivdám a trestá je, má pečovat o to, aby se každému dostalo jeho práva, přece je při ochraně soukromých práv nutno zvlášť chránit slabé a chudé. Neboť bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto tolik nepotřebují, aby je stát ochraňoval; chudý lid však nemá prostředky na obranu a spoléhá se především na ochranu státu. Námezdní dělníci patří mezi chudé lidi; proto se jich má stát ujímat se zvláštní starostlivostí a prozíravostí.

30. Některé důležitější otázky bude třeba ještě probrat výslovně. Hlavní věcí je, aby z moci a ochrany zákonů bylo zabezpečeno soukromé vlastnictví. Především je třeba udržovat lid, ve kterém se již tolik rozmohla chtivost, v poslušnosti. Člověk sice smí usilovat o zlepšení svého postavení, pokud se při tom nedopustí křivd; nesmí však brát druhému, co je jeho, a nesmí pod záminkou jakési absurdní rovnosti vztahovat ruku na cizí majetek. To vše zakazuje spravedlnost a nepřipouští to ani ohled na všeobecný prospěch. Jistě značná část dělnictva dává přednost tomu, aby si zlepšila postavení poctivou prací a na nikom se přitom nedopustila křivdy; jsou však i četní stoupenci zhoubných názorů, toužící po převratech, kteří jak jen mohou, snaží se vyvolávat zmatky a podněcovat ostatní k násilnostem. Zde tedy musí nastoupit státní autorita a držet štváče na uzdě, chránit morálku dělníků před škodlivými nástrahami a zákonné majitele před nebezpečím loupeží.

31. Příliš dlouhá a příliš namáhavá práce a přesvědčení, že byli zkráceni na mzdě, dává často dělníkům příčinu, že po domluvě přeruší práci a zahájí stávku. Tomuto obvykle velmi škodlivému jednání je třeba ze strany státu čelit. Taková stávka totiž nepoškozuje jen zaměstnavatele a dělníky samy, nýbrž škodí i obchodu a státním zájmům; a protože při tom snadno dochází k násilnostem a bouřím, ohrožuje velmi často i obecný mír. V této věci je účinnější a prospěšnější předejít tomu zákonnou mocí a zabránit propuknutí zla tím, že se včas odstraní příčiny, z nichž by pravděpodobně mohl vzniknout konflikt mezi zaměstnavateli a dělníky.

32. Podobně je nutné, aby stát poskytoval dělníkům ochranu i v jiných směrech, a to především pokud se jedná o statky duchovní. Neboť jakkoli je smrtelný život dobrý a žádoucí, přece není sám posledním cílem, pro který jsme zrozeni. Je pouze cestou a prostředkem k životu duchovnímu, který pozůstává z poznání pravdy a z lásky k dobru. Duch v sobě nese otištěn obraz a podobu Boží, v něm sídlí ta vladařská moc, jíž člověk má podle svého určení vládnout nad nižším tvorstvem a ke svému užitku si podrobovat v poslušnosti všechny země a moře. "Naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe, nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi."[27] V této věci jsou si všichni lidé rovni a není rozdílu mezi bohatými a chudými, mezi pány a sluhy, mezi vladaři a poddanými; "všichni přece mají jednoho a téhož Pána"[28]. Nikdo se nesmí beztrestně prohřešovat proti důstojnosti člověka, s níž Bůh sám zachází "s velikou úctou", ani mu klást překážky v úsilí o dokonalost, která je v souladu s věčným životem v nebi. Dokonce ani kdyby to člověk sám chtěl, nemá nikdo právo dovolit, aby se s ním jednalo pod jeho lidskou důstojnost, nebo aby se dobrovolně poddal nějakému duchovnímu otroctví; neboť zde neběží o práva, o nichž by si směl člověk rozhodovat, jak by si přál, nýbrž o povinnosti k Bohu, jichž musíme dbát s posvátnou úctou.

Odtud plyne potřeba pracovního klidu ve sváteční dny. Ale ať se nikdo nedomnívá, že tímto klidem je jen jakási větší míra užívání odpočinku, a už vůbec ne – jak si to mnozí představují – zahálka, která podporuje neřesti a je příležitostí k utrácení peněz. Je to pracovní klid zasvěcený náboženství. Klid spojený s náboženstvím odvolává člověka od prací a zaměstnání všedního života, aby uvažoval o statcích nebeských a aby vzdal věčnému Bohu spravedlivou a povinnou poctu. V tom hlavně spočívá podstata a účel klidu, jehož se nám má ve sváteční dny dostat; Bůh ho i ve Starém zákoně posvětil zvláštním příkazem: "Pamatuj na den sváteční, že ti má být svatý"[29] a sám mu svým jednáním učil. Má být totiž tím tajemným odpočinkem, jemuž se oddal, jakmile stvořil člověka. "Bůh skončil své dílo ... a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal."[30]

33. Pokud se týká ochrany statků tělesných a vnějších, je především třeba vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vyděračů, kteří nezřízeně zneužívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží. Je to proti spravedlnosti a lidskosti, aby se požadovalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a vyčerpávalo tělo. Neboť jako celá přirozenost člověka, tak i jeho výkonnost má určité hranice a za ty nelze jít. Výkonnost se sice cvikem a praxí zvyšuje, ale pod tou podmínkou, že je člověku čas od času dopřána přestávka v práci a odpočinek. Je tedy potřebí při denní pracovní době dbát na to, aby se neprodlužovala na víc hodin, než snesou síly dělníků. Jak dlouhé však mají být přestávky k odpočinku, to se musí posuzovat podle různých druhů práce, podle okolností času a místa i podle zdraví dělníků. Práce těch, kdo dobývají ze země kámen, železo, rudu, vůbec práce horníků, je mnohem obtížnější a nebezpečnější pro jejich zdraví, proto tam musí být pracovní doba kratší. Je nutno přihlížet i k roční době: často je táž práce v některou roční dobu lehce snesitelná, v jinou dobu se buď nedá vydržet vůbec, nebo je možná jen s největšími obtížemi.

Konečně není spravedlivé žádat po ženě nebo dítěti práci, kterou dokáže zastat muž ve zralém věku a s pevným zdravím. U dětí se musí dbát na to, aby nepracovaly v továrně dříve, než se věkem dostatečně upevní jejich tělo a rozvinou duševní schopnosti. Neboť předčasná práce hubí mladé síly, probouzející se v dětství jako mladé osení, a veškerý vývoj v dětských letech tak přichází nazmar. Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.

Všeobecně je třeba trvat na tom, že se má dělníkům dopřát tolik odpočinku, kolik potřebují, aby nahradili síly spotřebované prací: neboť odpočinek má nahradit síly vynaložené při práci.

Každá smlouva, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, obsahuje vždy výslovně nebo mlčky podmínku, že zmíněný odpočinek obojího druhu je zaručen. Ujednání, které by tuto podmínku nesplňovalo, by bylo nemravností, protože nikdo nemá právo ani žádat, ani slibovat zanedbávání povinností, které má člověk k Bohu nebo k sobě samému.

34. Přistoupíme teď k jedné velmi důležité otázce, které je nutno velmi dobře porozumět, aby se neupadlo do omylu na jednu či druhou stranu.

Mzda totiž bývá stanovena svobodnou smlouvou; mohlo by se tedy zdát, že zaměstnavatel, když zaplatil ujednanou mzdu, dostál své povinnosti a není již ničím povinen. A že k nespravedlnosti by došlo jen tehdy, kdyby se buď zdráhal zaměstnavatel vyplatit plnou dojednanou mzdu, nebo dělník vykonat převzaté práce; že by bylo v pořádku, kdyby jen z těchto důvodů zasáhla veřejná moc, aby se každému uhájilo právo, jinak však že by zasahovat nesměla.

S takovým stanoviskem se při spravedlivém posouzení věcí nedá jen tak hned a v plném rozsahu souhlasit, protože není ve všem správné. Přehlíží jednu nesmírně důležitou okolnost. Pracovat znamená vyvíjet činnost k opatření prostředků nutných pro různé životní potřeby a především k uhájení života. "V potu své tváře budeš jíst chléb."[31] A tak lidská práce v sobě nese dvojí charakter: předně že je osobní, poněvadž vynaložená síla a námaha je spojena s osobou a je plným vlastnictvím toho, jenž ji uvádí v činnost a jehož prospěchu má sloužit; dále že je nutná, protože člověk potřebuje plody práce, aby si uhájil život. Uhájit si život však je příkazem samé přirozenosti, a tu je nutno poslouchat nejvýš pečlivě.

Nuže chápeme-li práci jen potud, pokud je něčím osobním, nesporně má dělník plnou volnost spokojit se mzdou jakkoli nízkou: neboť jako na jeho vůli závisí, že práci koná, tak se může podle své vůle rozhodnout, že se spokojí za práci mzdou buď nepatrnou, nebo vůbec žádnou.

Zcela jinak musíme usuzovat, spojujeme-li s rysem osobnosti rys nutnosti. (Obojí stránku je sice možné od sebe oddělit v teorii, ne však ve skutečnosti.) Neboť zachovat si život je společnou povinností všech a zpronevěřit se této povinnosti je zločinem. Z toho nutně vzniká právo opatřit si prostředky k uhájení života: a u chudých lidí je k tomu jedinou možnou cestou mzda za práci.

Dejme tomu tedy, že dělník a zaměstnavatel svobodně ujednají pracovní smlouvu, a speciálně o mzdě; přesto stále platí cosi z přirozené spravedlnosti, co má vyšší platnost a co je starší než svobodná vůle smluvních stran, že totiž mzda musí stačit na to, aby se z ní skromný a poctivý dělník uživil. Když však dělník, dohnán nutností nebo ze strachu před ještě horším zlem, přijímá mzdu nižší, kterou, ač nechce, přijmout musí, protože mu ji zaměstnavatel vnucuje, je to stejné jako podrobovat se násilí, proti němuž protestuje spravedlnost.

Avšak v otázkách týkajících se např. pracovní doby v jednotlivých povoláních, nezbytných zdravotních a bezpečnostních opatření na pracovištích apod., do takových podrobností ať úřady nenáležitým způsobem nezasahují, protože poměry a časové a místní podmínky jsou velmi rozmanité; účelnější bude přenechat tyto věci rozhodnutí organizací, o nichž promluvíme níže, nebo volit nějakou jinou cestu, jen když se zájmy dělníků patřičně zabezpečí; bude-li třeba, ať jako ochránce a záštita vystoupí stát.

35. Bude-li mít dělník dost vysokou mzdu, aby z ní mohl slušně vydržovat sebe, manželku a děti, pak, je-li rozumný, snadno si navykne šetřit a tak – k tomu, zdá se, vybízí již sama přirozenost – po úhradě výdajů bude si moci i něco odložit a dopracovat se nějakého, aspoň nevelkého majetku. Viděli jsme, že není možno úspěšně rozřešit sociální otázku, aniž se vezme za pevný základ nedotknutelnost práva na soukromé vlastnictví. Proto mají zákony tomuto právu napomáhat a pokud možno má stát pečovat o to, aby co největší počet občanů chtěl vlastnit nějaké jmění.

Z toho by vyplývaly cenné výhody; a především jistě spravedlivější rozdělení statků. Neboť občanské převraty rozdělily společnost na dvě třídy občanů; mezi nimi zeje nesmírná propast. Na jedné straně vrstva velmi mocná, protože velmi bohatá; ta má v rukou veškerou výrobu a obchod, ovládá všechny zdroje bohatství, kapitál staví do služeb svého prospěchu a má tak rozhodující vliv ve státní správě. Na druhé straně množství chudých a slabých v strastiplné hořkosti a stále ochotné k převratům. Kdyby se však v lidu probudila naděje, že přičinlivostí se může dopracovat nějakého majetku, ponenáhlu se obě třídy sblíží, protože se odstraní hluboké protiklady mezi nesmírným bohatstvím a krajní bídou. Mimoto se zvýší i zemědělské výnosy. Neboť když lidé vědí, že pracují na svém, pracují s větší chutí a mnohem usilovněji; a začíná v nich dokonce vznikat i láska k půdě, kterou svýma rukama obdělávají, od níž očekávají již nejen nezbytnou výživu, nýbrž i určitou hojnost pro sebe i pro svou rodinu. Tato chuť, jak každý vidí, velmi přispívá k tomu, aby se dosáhlo hojné úrody a vzrůstu národního jmění. – Vyplyne z toho ještě třetí výhoda, že totiž lidé spíše zůstanou v tom státě, v němž se zrodili; neboť by se nestěhovali do ciziny, kdyby jim vlast poskytovala slušnou příležitost k obživě.

Těchto výhod se lze však dopracovat jenom pod podmínkou, že soukromé jmění nebude pohlcováno nesmírnými daněmi a poplatky. Neboť právo soukromého vlastnictví není dáno lidem zákonem lidským, nýbrž zákonem přirozeným; proto je státní moc nesmí rušit, ale jen jeho užívání upravovat a uvádět do souladu s obecným blahem. Jednala by tedy nespravedlivě a nelidsky, kdyby ze soukromých statků ve formě daní odčerpávala více, než je spravedlivé.

 

 

[25] Summa theol. 1,2, q. 61, a. 1 ad 2

[26] Sv. Tomáš Akvinský, De regimine principum 1,15

[27] Gn 1,28

[28] Řím 10,12

[29] Ex 20,8

[30] Gn 2,2

[31] Gn 3,19