Úloha svépomocných organizací

 

Úloha svépomocných organizací

36. Konečně zaměstnavatelé a také dělníci mohou v sociální otázce mnoho udělat, vytvoří-li si instituce, kterými by se vhodně pomáhalo těm, kdo potřebují pomoci, a které by také obě třídy sbližovaly. Sem patří svépomocná sdružení; různá zařízení vybudovaná soukromou iniciativou k zabezpečení dělníků a jejich vdov a sirotků v případě úrazu, nemoci nebo smrti; ústavy pro péči o děti a pro dorůstající mládež.

Ale přední místo zaujímají dělnické spolky, v jejichž programu je takřka všecko toto zahrnuto. U našich předků vyvíjely po celou dobu požehnanou činnost řemeslnické cechy. Opravdu poskytovaly nejen význačné výhody řemeslníkům, nýbrž umožňovaly i řemeslům samým čest a rozvoj, jak dosvědčují velmi četné památky. Ale vzdělání v naší době stouplo, mravy se změnily, denní život má také více potřeb, a proto je nutno přizpůsobit dělnické organizace nynějším poměrům. Vůbec je potěšitelné, že se tvoří taková sdružení, složená ať již jen ze samých dělníků, nebo ze zaměstnavatelů a dělníků zároveň; je třeba si přát, aby rostla počtem i aktivitou.

Ačkoliv jsme se o nich již častěji zmínili, přece pokládáme za dobré zde ukázat, že taková sdružení jsou velmi vhodná a mají své oprávnění, a dále naznačit, jaký mají mít řád a co má být jejich programem.

37. Poznání nepatrnosti vlastních sil pobízí člověka k tomu, aby získal ke spolupráci i jiné. V Písmě svatém jsou slova: "Lepší je žít ve dvou než v osamocení, protože tak se práce vyplácí. Když padnou, jeden zvedá druhého. Běda samotnému! Když padne, pak není druhý, který by ho zvedl."[32] A dále se tam říká: "Bratr, kterému pomáhá bratr, je jako opevněné město."[33] Tímto přirozeným sklonem je člověk veden, aby se sdružoval s jinými ve stát; veden stejným sklonem cítí potřebu, aby vstoupil se spoluobčany do jiných spolků, sice jen malých a nedokonalých, ale přece jen spolků.

Mezi těmito malými spolky a velkou společností státní je pronikavý rozdíl, protože jejich nejbližší cíle jsou různé. Účel státu totiž zahrnuje všechny občany, protože jeho cílem je obecné blaho: a všichni občané i každý zvlášť mají právo na větší či menší podíl na tomto blahu. Proto se také jmenuje tato společnost veřejná: Vždyť v ní "se lidé navzájem spojují, tvoříce takto jednotný státní celek"[34]. Naopak spolky, které se tvoří takřka v lůně státu, považují se za soukromé a také skutečně soukromými jsou, poněvadž jejich nejbližší cíl je soukromý prospěch týkající se pouze sdružených členů. "Soukromý spolek je ten, který se sdružuje pro nějaký účel soukromý, jako když dva nebo tři utvoří spolek, aby společně obchodovali."[35]

38. Avšak ačkoli soukromé spolky jsou uvnitř státu a jsou takřka jeho částmi, přece nemá stát, všeobecně vzato, právo znemožňovat jejich existenci. Neboť člověk má přirozené právo tvořit soukromé spolky; je pak posláním státu, aby přirozenému právu byl záštitou, nikoliv aby je ničil. Kdyby zakazoval občanům se sdružovat, jednal by sám proti sobě, protože stát i sdružení soukromé vznikají z téhož principu, totiž z toho, že lidé jsou tvorové od přirozenosti určení pro život ve společenství.

Vyskytnou se někdy okolnosti, kdy je správné, že se zákony stavějí proti některým sdružením; když totiž úmyslně sledují cíle, které jsou ve zřejmém rozporu s poctivostí, spravedlností a blahem státu. Z takových příčin státní moc právem zabraňuje vytváření podobných organizací a právem je rozpouští, jsou-li již vytvořeny. Musí si však při tom počínat s největší opatrností, aby nevznikl dojem, že potlačuje občanská práva, a aby se pod záminkou státního zájmu neučinila nějaká opatření, která nemají rozumné opodstatnění. Neboť zákony se musí poslouchat potud, pokud jsou v souladu se zdravým rozumem, a tudíž i s věčným zákonem Božím[36].

39. Vzpomínáme zde na různá bratrstva a sdružení a náboženské řády, jež vytvořila církev a křesťanská zbožnost; a jakým byly požehnáním pro lidstvo, o tom vypravují dějiny až po naše doby. Když o věci uvažuje jen střízlivý rozum, vidí, že tato společenství byla vytvořena podle přirozeného práva, protože byla vytvořena za dobrým účelem. Pokud v nich běží o náboženství, podléhají právem jedině církvi. Nesmí si tedy státní moc osobovat nad nimi nějaké právo, ani nesmí chtít na sebe strhnout jejich správu; stát má spíše povinnost mít je v úctě, zachovávat je, a kde by bylo třeba, chránit před bezprávím. Viděli jsme však zvláště v těchto dobách, že se děje docela jinak. Na mnoha místech se stát proti takovým společenstvím provinil, a to mnohonásobným bezprávím: svázal je poutem občanských zákonů, zbavil je zákonné právní svobody a oloupil je o jmění. Na to jmění měla své právo církev, měli je jednotliví členové těchto řádů, měli je ti, kteří své příspěvky určili k jistým účelům, a ti, pro jejichž užitek a úlevu byly věnovány. Proto musíme dát průchod svému rozhořčení a veřejně si stěžovat na takové nespravedlivé a nebezpečné okrádání, a to tím více, protože vidíme, že se prostě znemožňuje činnost společnostem katolických mužů – společenstvím pokojným a všestranně prospěšným –, a to v době, kdy se současně prohlašuje zákonná svoboda sdružovací a právo na sdružování se opravdu v rozsáhlé míře poskytuje lidem osnujícím plány nebezpečné náboženství i státu.

40. Dnes je mnohem větší počet různých, především dělnických organizací, než jich bylo dříve. Není tu úkolem zkoumat, odkud veliká jejich část vzniká, jaké cíle sledují, jakými cestami se ubírají. Je však rozšířen názor, pro nějž mluví mnoho důvodů, že v čele stojí často činitelé skrytí a že pracují prostředky, jež jsou v rozporu s křesťanstvím a s blahem státu; zmocnili se monopolu na pracovní příležitosti a usilují o to, aby ti, kdo do sdružení nechtějí vstoupit, byli nuceni za to pykat bídou.

Za takového stavu mají křesťanští dělníci jen dvojí volbu: buď že vstoupí do sdružení, v nichž je nutno se obávat nebezpečí pro náboženství; anebo že si vytvoří organizace svoje a že sdruží své síly za tím cílem, aby se dovedli odhodlaně vyprostit z tohoto nespravedlivého útlaku. Jak by mohli ti, kdo nechtějí dávat v sázku nejvyšší dobro člověka, pochybovat o tom, že je nutné se vší určitostí se rozhodnout pro řešení druhé?

41. Velké chvály zasluhují mnozí z našich řad, kteří si uvědomili požadavky doby a zkoumají a zkoušejí dobré prostředky, kterými by mohli zlepšit postavení proletariátu. Postavili se do jeho služeb, ujímají se hmotných zájmů jak rodin, tak jednotlivců; snaží se vnést spravedlnost do poměru mezi zaměstnavateli a dělníky; živit a posilovat u obou skupin vědomí, že člověk je povinen svědomitě zachovávat přikázání evangelia; neboť tato přikázání vedou člověka k tomu, aby se ve svých hnutích a požadavcích ovládal, zakazují překročit míru a chrání ve státě soulad a jednotu i při největších rozdílech v poměrech a mezi osobami.

Proto, jak vidíme, se často vynikající lidé scházejí, aby se spolu radili, sdružovali své síly a uvažovali, co by bylo nejúčelnější. Jiní se snaží sdružovat různé dělníky do odborových sdružení, napomáhají jim radou i skutkem, starají se o to, aby měli zajištěnou řádnou a výnosnou práci.

Nad touto činností drží ochrannou ruku a podněcují ji biskupové. Pod jejich autoritou a vedením se řada světských i řeholních kněží pečlivě stará o dobré školení a výchovu členů.

Konečně nechybějí ani katolíci, kteří jsou sice zámožní, ale i při svém bohatství se stávají takřka dobrovolnými druhy dělníků. Snaží se taková sdružení zřídit a budovat je na širokém základě. Za takové pomoci snadno může dělník nejen překonat okamžité těžkosti, ale zabezpečit si prací i slušný odpočinek v budoucnosti.

Je dobře známo, a proto není třeba to tu rozvádět, kolik taková horlivá a mnohostranná činnost vykonala dobrého pro obecné zájmy. Proto se těšíme nadějemi i do budoucnosti, budou-li taková sdružení vytrvale růst a budou-li moudře organizována. Ať stát takové zákonně vytvořené organizace občanů chrání, ale ať nezasahuje do jejich vnitřních záležitostí, neboť životaschopné hnutí vychází z vnitřního principu; vnější zásah je velmi snadno zničí.

42. Správné uspořádání a zřízení jsou potřebné k tomu, aby se dosáhlo jednoty v činnosti i vnitřního souladu mezi členy. Proto, mají-li občané svobodu spolčovací – a to mají –, pak ať mají i právo svobodně si určovat program a stanovy, které by se jim jevily jako nejvhodnější pro účel, kterého chtějí dosáhnout. Jaké má být v jednotlivostech ono správné uspořádání a zřízení, pro to nemůžeme dát jednoznačné a pevné směrnice, neboť to závisí na povaze každého národa a na získaných zkušenostech, na povaze a vyspělosti výroby, na rozsahu obchodu a na ostatních místních a časových okolnostech. To vše je třeba moudře vzít v úvahu.

Pokud jde o hlavní věci, má vždy a všude platit tato zásada: dělnické organizace ať se ustavují a jsou vedeny tak, aby byly co nejzpůsobilejším a nejpružnějším nástrojem pro účel, pro který jsou zřizovány; totiž k tomu, aby jednotlivým členům společnosti dopomáhaly, pokud je to možné, k tělesnému a duchovnímu povznesení a k rodinnému prospěchu.

Je evidentně nutné přihlížet k zdokonalení náboženského i mravního života jako k nejvýznačnějšímu cíli; sociální život se má vůbec řídit především tímto zřetelem. Jinak by se katolické organizace změnily v obyčejné spolky a ničím by nevynikaly nad ty spolky, v kterých se k náboženství vůbec nepřihlíží. Ostatně co by dělníkovi pomohlo, kdyby se přispěním organizace domohl slušného hmotného postavení, když by byla ohrožena spása jeho duše, protože se jí nedostává duchovního chleba? "Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?"[37] Vždyť Kristus Pán učí, že toto má být znakem, kterým se křesťan liší od pohana: "Po tom všem se shánějí pohané ... Nejprve tedy hledejte království (nebeského Otce) a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno."[38]

Je tedy třeba přijmout Boží zásady a klást velký důraz na náboženské vzdělání, aby jednotlivci poznali své povinnosti k Bohu, aby důkladně věděli, v co mají věřit, v co doufat a jak jednat, aby dosáhli věčné spásy; zvláště je třeba, aby byli vyzbrojeni proti bludným názorům a různým omylům. Dělníky je nutno povzbuzovat, aby uctívali Boha a měli zálibu v náboženském životě, a především aby řádně světili sváteční dny. Ať se také učí úctě a lásce k církvi, společné matce všech, ať poslouchají její přikázání a přijímají svátosti, jež jsou Božími nástroji k očištění vin duše a k dosažení svatosti.

43. Když jsou takto stanovy sdružení postaveny na náboženském základě, je uvolněna cesta k upevnění vzájemných vztahů mezi členy, aby se dosáhlo pokojného soužití a rozkvětu. Úkoly v organizacích je třeba rozdělit přiměřeně společným cílům, a to tak, aby se rozdílností úkolů neoslabovala jednomyslnost. Důvodem k promyšlenému přidělení a jasnému vymezení funkcí je hlavně to, aby se nikomu nestala křivda. Společnou pokladnu je třeba spravovat poctivě a výši podpory pro jednotlivé členy stanovit podle jejich potřebnosti; práva a povinnosti zaměstnavatelů a práva a povinnosti dělníků ať jsou v náležitém poměru. Pokud by se někdo z té či oné třídy domníval, že se mu stala křivda, bylo by velmi žádoucí, aby se z obou skupin vybrali znalci, mravně bezúhonní, a aby ve stanovách sdružení bylo řečeno, že ve sporné věci je jejich výrok rozhodující.

Je třeba také pečlivě dbát o to, aby dělníkům nikdy nechyběly pracovní příležitosti a aby platili příspěvky, z nichž by se dostávalo jednotlivcům podpory. A to nejen při náhlých a nečekaných pracovních úrazech, ale i v nemoci, ve stáří nebo v neštěstí.

Tato ustanovení, budou-li ochotně zachovávána, značně prospějí zájmům a blahu sociálně slabých. Katolické organizace pak mohou být důležitým činitelem v usilování o blaho státu. Z minulých událostí můžeme důvodně usuzovat na budoucnost. Věky se střídají, ale podobnost událostí je podivuhodná, protože je řídí svou prozřetelností Bůh, jenž trvání a sled událostí upravuje a uzpůsobuje podle svého plánu, který si stanovil při stvoření lidského rodu.

Křesťanům, jak učí dějiny, se v prvních dobách církve vytýkalo, že jejich největší část tvoří lidé chudí nebo manuálně pracující. Neměli bohatství, neměli moc; zvítězili však, a tak si získali přízeň bohatých a ochranu mocných. Pohané viděli před sebou lidi přičinlivé, pracovité, pokojné, vzor spravedlnosti a zvláště lásky. Při pohledu na takový život a takovou mravnost se rozplýval každý předsudek, umlkaly pomluvy nepřátel, zastaralé pověrčivé názory ustupovaly ponenáhlu křesťanské pravdě.

44. O osud dělnické třídy se právě dnes vede zápas. A pro společnost je velmi důležité, zda bude tento zápas rozhodnut podle zásad zdravého rozumu či jinak. Křesťanští dělníci by mohli napomoci rozhodnutí ve směru zdravého rozumu, kdyby dobře zorganizováni a pod moudrým vedením se pustili stejnou cestou, po níž šli naši otcové a předkové, k prospěchu svému i k prospěchu obecnému. Neboť, i když je v člověku moc vášní a předsudků sebevětší – pokud ovšem špatnost neotupila cit pro poctivost –, přece budou občané bezděčně více nakloněni těm, u nichž budou vidět přičinlivost a skromnost, u nichž zjistí, že dávají přednost spravedlnosti před ziskem a plnění povinností před vším ostatním.

Z toho vyplyne i ta výhoda, že snad budou moci být znovu získáni pro správný život i takoví dělníci, kteří žijí buď v úplném opovržení ke křesťanské víře, nebo je jejich mravní život s vírou v rozporu. Neboť ti se často cítí oklamáni bludnými nadějemi a vylhaným líčením skutečnosti. Pociťují, že ziskuchtiví zaměstnavatelé s nimi nakládají velmi nelidsky a že pro zaměstnavatele nemají větší cenu než zisk, který mu svou prací přinášejí; a ve spolcích, v nichž jsou organizováni, že zase panují místo lásky hluboké rozpory, které bývají průvodci chudoby vždycky, když chybí svědomí a víra. Jak mnozí, se zlomeným duchem a zesláblým tělem, by se chtěli vytrhnout z otroctví tolik pokořujícího! Nemají však k tomu odvahu, ať již ze studu před lidmi nebo ze strachu před nedostatkem. Těm všem by katolické organizace mohly velmi přispět k záchraně, kdyby váhavé k sobě pozvaly, aby jim poskytly světlo v pochybnostech, a kdyby přijaly pod svou ochranu ty, kteří přicházejí k rozumu.

 

 

[32] Kaz 4,9-10

[33] Př 18,19

[34] Sv. Tomáš Akvinský, Contra impugnantes Dei cultum, kap. 2

[35] Tamtéž

[36] "Lidský zákon má ráz zákona potud, pokud je podle správného rozumu: a podle toho je zjevné, že vyplývá z věčného zákona. Pokud se však odchyluje od rozumu, nazývá se nespravedlivým zákonem, a nemá pak ráz zákona, ale spíše jakéhosi násilí." (Sv. Tomáš Akvinský, Summa theol. 1,2 q. 93, a. 3 ad 2).

[37] Mt 16,26

[38] Mt 6,32-33