Evangelium pro současné rodiny (Jindřich Šrajer)

Hlavní stránka > Texty > Evangelium pro současné rodiny (Jindřich Šrajer)

25.3.2020

Evangelium pro současné rodiny  (Jindřich Šrajer) - článek vyšel v příloze Perspektivy KT 12/2020

 

Evangelium pro současné rodiny.. Zatím nedoceněné poselství Amoris laetitia?

Rodina v podání papeže Františka musí být viděna jako dynamická záležitost se svými etapami růstu a životních krizí. Jako specifická cesta k plnosti života. Jako místo setkání s Bohem, s jeho láskou, něhou a odpuštěním.

 

V tyto dny, konkrétně 19. března, uplynou čtyři roky od vydání posynodální apoštolské exhortace papeže Františka Amoris laetitia o lásce v rodině. I v prostředí české církve vzbudilo její vydání širokou diskusi. Ta nezachycovala jen její pastorační výzvy, ale sdílela též obavy z její snad přílišné novosti či údajné mravoučné nejasnosti (viz publikace Rozptýlit mlhu, Kartuziánské nakl. 2018). Nevýrazný dopad papežových výzev do praxe české církve a nově nastolovaná témata (např. sexuální skandály v církvi) tuto diskusi, zdá se, paradoxně upozadily. V poslední době k ní znovu vybízí publikace Amoris laetitia. Zlom, nebo kontinuita?, nesoucí podtitul Realita rodin – životní a pastorační výzvy (Karmelitánské nakl. 2019).

Publikace přináší celistvý pohled na papežův dokument a na pastorační výzvy pro oblast manželství a rodiny, které jsou v něm obsažené. Přihlíží přitom zvláště k české situaci. Stěžejní v ní je porozumění papežovým základním teologickým pozicím. Ty totiž umožňují objevit skutečný smysl jeho opakovaných výzev k evangelijní podobě křesťanského života a pastorační praxe. Je zde možné zvýraznit tři navzájem provázané akcenty či východiska, které přesahují rámec zmiňovaného dokumentu: 1. mystickou a kontemplativní povahu křesťanství, 2. celistvý pohled na realitu, 3. srozumitelnost hlásání církve a potřebu rozlišování.    

Setkání s Osobou

Papež František opakovaně připomíná, že křesťanství není v prvé řadě dogmatický a morální systém. Není to pouhá idea, nýbrž setkání s Osobou. Živý vztah s Bohem, který On iniciuje. Křesťanství je tedy dialogická životní cesta. Trvalá očista a růst člověka v síle Boží milosti. Pouhý důraz na systém náboženských pravd a mravních norem fakticky znamená učinit z křesťanství ideologii, které nikdy nejde o člověka.

Papež tím chce mimo jiné vymanit církev a současný postkřesťanský věk z nadvlády racionalismu, z jeho hlavní touhy rozumět, měnit a ovládat. Nejvlastnějším úkolem církve není v papežově podání moc, nadvláda nad druhými, nýbrž podpora jejich hlubší proměny, vnitřního života s Bohem. Předpokladem k tomu je modlitba, schopnost číst události transcendentním způsobem, kontemplovat Boha v realitě života spolu s otevřeností pro naději, která je v ní obsažena.

V sociální encyklice Laudato si‘ vybízí papež, s odkazem na sv. Františka z Assisi, k tomu, „abychom v přírodě rozpoznali nádhernou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a sděluje nám něco ze své krásy a dobroty…“. A dále připomíná, že „svět je něčím víc než jen problémem, který je třeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, jež kontemplujeme s plesáním a chválou“ (LS, 12). Podobně v Amoris laetitia kontempluje ve světle Božího slova velikost a krásu rodiny včetně jí vlastních křehkostí a zdůrazňuje, že rodiny nejsou problémem, ale příležitostí (srov. AL, 7).

Nebezpečí planého moralismu

Důrazem na niternost, kontemplaci, mystiku předznamenává papež František novou epochu křesťanství, která předpokládá zralost křesťanského života. Naplňuje tím mimoděk známý výrok Karla Rahnera, že křesťan budoucnosti bude buď mystik, nebo nebude. A rovněž i spojitost mystiky a politiky v podání Johanna Baptisty Metze, která vede k „mystice otevřených očí“. Tu charakterizuje hluboká zkušenost setkávání s osvobozujícím, konejšícím a hojivým Bohem, která neustále navádí pohled na chudé, raněné a slabé, na nespasený svět.

Papežova preference a citlivost pro lidi chudé, zraněné, opomíjené, v tzv. iregulárních situacích či handicapované je jen logickým důsledkem jeho niternosti a mystiky. Tato niternost, nové objevování modlitby, zvláště slavení eucharistie spolu s vnímavostí pro realitu a odpovídající nasazení pro potřebné činí zřejmým, v co jako křesťané věříme, k čemu jsme povoláni, jak máme jednat. Tuto skutečnost dobře dokreslují i slova Blaise Pascala: „Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy. Je to Bůh, který naplňuje duši a srdce těch, kteří mu patří. Je to Bůh, který jim dává vnitřně pociťovat jejich bídnost i své nekonečné milosrdenství. Je to Bůh, jenž se sjednocuje s největší hlubinou jejich duše, naplňuje ji pokorou, radostí, důvěrou, láskou a způsobuje, že nejsou s to směřovat k nějakému cíli, jímž by nebyl on sám.“

Papežovy důrazy nejsou výzvou jen ke změně mentality a postojů jednotlivých křesťanů, ale i institucionální církve, jejich odpovědných představitelů. Dokladuje to i jedno z jeho posledních vyjádření. Církev se musí naučit „opětovně hlásat evangelium v jeho zcela elementární formě. Nebezpečím církve je planý moralismus. Tedy to, že lidem říkáme, jak se něco musí dělat, a vytváříme obrovské morální myšlenkové konstrukty, kterým pak ale schází konkrétní náplň a svědectví. Možná bychom se měli vrátit ke zcela prostým a všem srozumitelným signálům milosrdenství“ (Vatican News, 13. 1. 2020).

Neulpívat na schématech

Stát se srozumitelnými, vystříhat se nebezpečí ideologizace křesťanství, jednostranným pohledům – to jsou časté papežovy výzvy. Ideologie nesnáší paradoxy, tajemství, nemá ráda napětí nejasností, chce mít vše pevně v rukou. Chce realitu vtěsnat do svých myšlenkových schémat a struktur. Ulpívá na nich. Dějiny teologie učí, jak může být obtížné vyrovnat se s nesnesitelností paradoxu mezi transcendencí a imanencí Boha, jeho komplexností. Karl Frielingsdorf podotýká, že zabsolutizování a výlučné uchopení dílčího aspektu Boha může velmi rychle nabývat démonických, zátěžových rysů (Bůh účetní, soudce, přetěžující Bůh výkonu apod.). Každá představa o Bohu musí zůstat otevřená pro doplnění dalšími poznatky. Něco podobného platí i ve vztahu k manželství a rodině.

V západním křesťanství byl po dlouhá staletí pohled na manželství a rodinu zatížen téměř výlučným důrazem na povinnost plodit a vychovávat potomstvo, potažmo na spořádanou sexualitu. Docenění samotné hodnoty manželského vztahu a výzvu k jeho hlubší reflexi odstartovala až teologická diskuse první poloviny 20. stol. Koncilní dokument Gaudium et spes a aktuální dokumenty magisteria je následně zhodnocují.

Jedním z důvodů zmíněné jednostrannosti byl ze strany církve dlouho přehlížený a nedoceňovaný vliv kontextu doby a nových poznatků humanitních věd na rodinu. V poslední době je podle papeže Františka problémem církve její přílišné lpění na abstraktním, téměř uměle vykonstruovaném teologickém ideálu manželství (který je vzdálený konkrétním podmínkám a skutečným možnostem reálných rodin) a její dlouhodobé přesvědčení, že pouhým důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky už rodiny dostatečně povzbudila, upevnila manželský svazek a naplnila jejich společný život smyslem, aniž by v nich vzbudila důvěru v milost (srov. AL, 36, 37).

Místo setkání s Boží láskou

Papež má za to, že tyto jednostranné pohledy jsou na veřejnosti posilovány i tematickou selekcí v médiích, které jednostranné pohledy církve prezentují jako její výhradní pozici k problematice rodiny. Nečiní to tak manželství a rodinu v očích veřejnosti více žádoucími a atraktivními, spíše to vytváří dojem, že církev má svůj svět, své problémy, svá vlastní vidění, která se životů ostatních nikterak nedotýkají. Papež František se v této souvislosti nebojí hovořit o mrzačení a redukci evangelijního poselství. Problémem je, že se tím brání tomu, aby oslovující a inspirující poselství evangelia proniklo k sluchu a srdci všech. Rodina v podání papeže Františka musí být zasazena do celistvého poselství evangelia. A být viděna jako komplexní, dynamická záležitost se svými etapami růstu a životních krizí. Jako specifická cesta ke štěstí, resp. k plnosti života. Rodina nemůže být nazírána pouhým pohledem vyhýbání se zlu, plnění povinností, nemůže být chápána jako břemeno, které je nutné nést celý život (srov. AL, 37). Jestliže se Bůh vtělil do reality světa a celou ji proměnil a vykoupil, platí to i pro manželství a rodinu. Rodina je místem setkání s Bohem, jeho láskou, něhou, pochopením a odpuštěním. Je to místo trvalého růstu v síle Boží milosti. V podání papeže je úkolem církve být tou, která na této cestě doprovází a je blízká konkrétním lidem.

Potřeba rozlišování   

Papež František prezentuje rodinu jako cestu ke štěstí. Činí to způsobem přitažlivým a inspirujícím. Do jisté míry tak odpovídá na dřívější úvahu moralisty Helmuta Webera. Ten v ní připomněl, že v morálce západní církve převládl důraz na starozákonní Desatero a méně se zde zohledňovalo Horské kázání. Podle jeho názoru to mělo za následek podobu západní morálky, která předznamenala bojovný a válečný vývoj evropských dějin zaměřený na výkon. Horské kázání, které je naopak akcentováno ve východní církvi, nepřináší jen etická témata. Je víc než morálkou. Zatímco Desatero obsahuje rozumnou a okamžitě zřejmou morálku, výpovědi blahoslavenství překvapují a provokují. Více než o vyhýbání se zlu zde jde o konání dobra. Jde o povzbuzení k dobrému. Etický úkol se tu chápe hlouběji. Pozornost se věnuje bytí a charakteru člověka, nikoliv jen jednotlivému činu.

Právě zohlednění konkrétního člověka v jeho jedinečnosti povolání, charakteru a životní situace je jedním z důležitých akcentů etického paradigmatu papeže Františka. Odmítá v  západní církvi dosud přítomnou dualistickou mentalitu „buď, anebo“. Stejně tak i morálku strohých příkazů, která chce vše řešit mocí autority (srov. AL, 3). S ohledem na výše řečené papež vyzdvihuje význam meditace Písma a kontemplace, trvale očišťovaného svědomí, které je též náležitě doprovázené. Papežova pozice se dá dobře přiblížit slovy autora knihy Život svatého Šimona Salos: „Pouze ti, kteří se nachází na nejnižších stupních a jsou nedokonalí, potřebují zákony a doslovná vysvětlení. Svědomí toho, kdo miluje Boha, je dostačující při volbě dobra. První mentalita je nebezpečně ‚knižní‘, druhé mínění předvídá charismatickou svobodu pro dokonalé. Kdo je dokonalý? Správné mínění se nachází uprostřed mezi těmato dvěma postoji.“

Papežovu pozici je možné osvětlit i odkazem na nejnovější poznatky moderní medicíny. Přes přesnou kategorizaci nemocí a adekvátních léčebných postupů se ve stále větší míře v praxi prokazuje nutnost zohlednění specifičnosti konkrétního pacienta. Pouhé rutinní aplikování obecných léčebných postupů s ohledem na diagnózu může být v některých případech pacientovi dokonce ke škodě. Moderní medicína potřebuje kompetentní (moudré) lékaře, kteří dokáží vzhledem k individuální situaci pacienta zvolit tu nejvhodnější léčbu. Podobně to platí v církvi. Papež nezpochybňuje „diagnózy“, ani všeobecné „léčebné“ postupy, žádá jen onu moudrost (ctnost) rozlišování. Jinak řečeno: nekoncentruje se pouze na diagnózu a postupy, nýbrž především na pacienta.

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému