Přinášíme Vám shrnutí hlavních myšlenek, o které se podělila Mgr. Lucie Kolářová, Dr. theol. během druhého setkání nad encyklikou Laudato si´. Doktorka Kolářová hovořila o vztahu vědy a víry a vztahu člověka k přírodě, k sobě samému a k Bohu.

Na začátku setkání se Kolářová zabývala otázkou vztahu mezi vědou (rozumem) a náboženstvím (vírou). Papež František totiž v encyklice Laudato si´ hovoří o tom, že existují ve vědeckém diskurzu tendence nahlížet na náboženství rezervovaně jako na perspektivu založenou na iracionálním základě. Kolářová tento trend zasadila do historického kontextu. Poukázala přitom na skutečnost, že křesťanství se od počátku ubíralo cestou rozumové argumentace a to tak, aby bylo lépe pochopitelné pro pohany. Dále připomněla, že starověká ani středověká kultura nezpochybňovala existenci Boha. Stejně tak rozumové poznání nebylo tehdy izolováno či dokonce vytěsňováno, ale naopak bylo vnímáno jako součást životní moudrosti. Ve středověku, jak podotkla Kolářová, dokonce existovaly snahy o rozumové vysvětlení zjevených pravd víry (doktorka Kolářová zmínila například výrok sv. Augustýna „chci rozumět tomu, čemu věřím“).

Tato situace se změnila s nástupem osvícenství, kdy se postupně začala rozevírat propast mezi rozumem a vírou. Na rozum začaly být kladeny nové nároky, jako například důraz na ověřitelnost, měřitelnost atd. Tyto požadavky nebyla víra schopna ze své podstaty splnit, jelikož pracovala s metafyzickou spekulativností, dogmatickou heteronomií a podobně. Kolářová nicméně poukázala na skutečnost, že v současné době se začíná ukazovat, že věda je reduktivní, tj. není schopna obsáhnout vše, a že některé funkce náboženství jsou nezastupitelné. V této souvislosti Kolářová odkázala na papežovo vyjádření, že ekologii nelze redukovat jenom na vědu. Jedná se totiž o komplexní záležitost s mnoha faktory, které racionální modely nepokrývají. Sem patří například svoboda člověka nebo to, co náboženství tematizuje jako hřích.

Úvahu nad vztahem mezi vědou a náboženstvím zakončila Kolářová tím, že zdůraznila, že náboženství není od toho, aby dávalo konkrétní řešení, ale aby nabízelo orientaci, tj. hodnotově podkládalo naše postoje, které následně ovlivňují naše rozhodování a jednání.

V navazující části přednášky hovořila Kolářová o vztahu člověka k člověku a o vztahu člověka k přírodě.  Kolářová v této souvislosti vyzdvihla význam lidské důstojnosti a jejího ukotvení. Křesťanství má podle ní v tomto ohledu velký potenciál v tom, jak člověka zasazuje do světa. Člověk je totiž stvořen jako obraz Boží, což samo o sobě stačí k tomu, aby měl lidskou důstojnost. Jinými slovy, důstojnost je nezávislá na člověku samotném, který ji získává zcela bez zásluh. S tímto úzce souvisí fakt, že člověk je milovaný, protože lidská důstojnost je dána Božím vztahem (láskou) k člověku.  

Problém nastává, když je transcendentální ukotvení vyňato. Pojem lidská důstojnost se vyskytuje v mnoha mezinárodních úmluvách a jiných dokumentech týkajících se (zejména) lidských práv. Tyto texty nijak hodnotu člověka nezdůvodňují, pouze konstatují. Obdobně problematická situace nastává v případě definice přírody, pokud ji nechceme vnímat jako Boží stvoření. Je pak náročnější zdůvodnit, proč se máme k přírodě chovat ohleduplně, podotkla Kolářová.

V souvislosti s problematikou šetrnosti vůči přírodě se Kolářová krátce zabývala otázkou, zda (případně do jaké míry) křesťanství otevřelo cestu k mentalitě drancování. Ačkoliv křesťanství od počátku deklarovalo, že příroda sama o sobě není božská (aby nedocházelo ke zbožšťování přírody a vytlačování Boha), pořád akcentovalo skutečnost, že se jedná o Boží stvoření, které si jako takové zaslouží respekt. Kolářová zároveň zmínila papežova slova, že všichni tvorové mají hodnotu před Bohem a nelze se k nim tedy chovat užitkově. Je však důležité si uvědomit, co pojem užitkovost znamená. Kolářová poukázala na fakt, že člověk nemůže nebýt užitkový, protože na to není vybaven. Lidský druh by nepřežil, pokud by se spoléhal pouze na biologické mechanismy. V souvislosti s užitkovostí je však důležitá úcta a střízlivý přístup, tj. nedegradovat přírodu (zvířata) na materiál.

Na závěr se doktorka Kolářová zamýšlela nad problematikou existence utrpení a zla v Božím stvoření, které se papež v druhé kapitole Laudato si´ rovněž dotýká. Doktorka Kolářová zdůraznila, že se jedná o odvěkou filozofickou otázku, na kterou nelze dát uspokojivou odpověď. Podle ní je však důležité si uvědomit, že když něčemu (negativnímu) ve světě nerozumíme, nemusí to nutně znamenat, že taková skutečnost nemá smysl. V tomto křesťanství nabádá k nahlížení na utrpení, nebo dokonce na zlo, jako na záležitosti s otevřeným horizontem, tj. kdy člověk nevidí smysl těchto věcí, ale důvěřuje Bohu. Zároveň je však třeba, podotkla doktorka Kolářová, vyhnout se racionalizaci zla (například proklamací v duchu, že „všechno zlé je k něčemu dobré“). Zlo je vždycky zlo a utrpení je vždycky utrpení, zdůraznila doktorka Kolářová. Z toho vyplývá, že křesťané by měli přítomnosti zla a utrpení ve světě (tj. Božím stvoření) čelit svými skutky, ale zároveň se také se modlit a odevzdat tyto záležitosti Bohu. Obě složky jsou důležité, uzavřela doktorka Kolářová.

 

Vypracoval: Vojtěch Kubiš

neautorizováno


On-line seminář se uskutečnil ve středu 19. května. Téma diskuze odráželo myšlenky obsažené ve druhé kapitole s názvem "Evangelium stvoření".