V. kapitola: Prvky spirituality práce

 

Zvláštní úkol církve

24. Poslední část úvah o lidské práci, spojených s 90. výročím vydání encykliky Rerum novarum, je vhodné věnovat spiritualitě práce v křesťanském smyslu toho slova. Protože práce je ve své subjektivní stránce vždy činností osobní – činností osoby –, vyplývá z toho, že se jí účastní celý člověk, tělo i duch, bez ohledu na to, zda je to práce tělesná či duševní. A celému člověku je také určeno slovo živého Boha, evangelní poselství spásy, v kterém nalézáme mnoho ponaučení – jakoby zvláštních osvětlení – týkajících se lidské práce. Je však třeba tato ponaučení odpovídajícím způsobem vnitřně přijmout, je nutné vnitřní úsilí lidského ducha, doprovázené vírou, nadějí a láskou, aby se s pomocí těchto pouček dostalo práci konkrétního člověka smyslu, jaký má před Bohem a kterým je práce zapojena do díla spásy jako jeho obvyklý, a zároveň obzvláště důležitý prvek a součást.

Jestliže církev pokládá za svou povinnost vyjadřovat své stanovisko k práci z hlediska její lidské ceny a mravního řádu, do něhož vstupuje v této věcí si uvědomuje svou závažnou povinnost vůči službě, kterou vykonává pro celou zvěst evangelia –, chápe zároveň svůj závazek vytvořit takovou spiritualitu práce, která pomůže všem lidem, aby se jejím prostřednictvím přiblížili k Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli, aby se podíleli na jeho spasitelných plánech s člověkem a se světem a aby prohlubovali v svém životě přátelství s Kristem a vírou se živě účastnili na jeho trojím poslání: Kněze, Proroka a Krále, jak o tom krásně učí 2. vatikánský sněm.

Práce jako účast na Stvořitelově díle

25. "Pro věřící," učí 2. vatikánský sněm, "je toto jisté: lidská individuální i kolektivní činnost čili ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, uvažuje-li se samo o sobě, je ve shodě s Božím záměrem. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, dostal totiž příkaz podmanit si zemi se vším, co je na ní, spravovat svět spravedlivě a svatě, a uznáním Boha jako Stvořitele všeho zaměřit k němu sebe i celý vesmír, aby podřízením všech věcí člověku bylo jméno Boží velebeno na celé zemi."[1]

Velmi hluboko je vepsána do slova Božího zjevení základní pravda, že člověk, stvořený k Božímu obrazu, má prací účast na díle Stvořitelově, a podle svých lidských možností je dále rozvíjí a doplňuje. Přitom dělá stále pokroky v objevování zdrojů a hodnot ukrytých v celém stvoření. Tuto pravdu objevíme hned na začátku Písma svatého, totiž v knize Geneze. V ní je samotné dílo stvoření představováno v podobě "práce", kterou Bůh vykonává během "šesti dní"[2], a sedmého dne si "odpočine"[3]. Na druhé straně v poslední knize Písma svatého zaznívá stejný akcent uznání pro dílo, které vykonal Bůh svou tvůrčí "prací", když se tu hlásá: "Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný!"[4] Podobně končí kniha Geneze popis každého dne stvoření slovy: "Bůh viděl, že je to dobré."[5]

Tento popis stvoření, který nalézáme už v první kapitole knihy Geneze, je současně jakési první "evangelium práce". Ukazuje totiž, v čem záleží její důstojnost: učí, že člověk je v práci povinen napodobovat Boha, svého Tvůrce, neboť on jediný v sobě nosí zvláštní prvek podobnosti s ním. Je povinen napodobovat Boha jak v práci, tak v odpočinku, protože sám Bůh mu chtěl představit svou tvůrčí činnost v podobě práce a odpočinku. A tato Boží činnost ve světě trvá stále, jak o tom svědčí Kristova slova: "Můj Otec nepřestal pracovat..."[6] Působí stvořitelskou mocí, a tím udržuje v bytí svět, který povolal k existenci z nicoty; působí spasitelnou mocí v srdcích lidí, které od počátku určil k "odpočinku"[7] v sjednocení se sebou v "domě Otce".[8] Proto také i lidská práce nejen vyžaduje odpočinek "každý sedmý den"[9], ale ještě víc: nemůže záležet jen ve vnějším napínání lidských sil. Musí ponechávat vnitřní prostor, v němž se člověk, tím že se stává víc tím, kým má z vůle Boží být, připravuje na onen "odpočinek", který chystá Pán svým služebníkům a přátelům[10].

Vědomí, že lidská práce je účast na díle Božím, musí pronikat – jak učí koncil – i do obvyklých každodenních prací... Neboť "muži a ženy, kteří vydělávají na živobytí sobě i rodině a svou činnost konají jako účelnou službu společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a svým osobním přičiněním přispívají k uskutečnění Božího úradku v dějinách"[11].

Proto se sluší chápat křesťanskou spiritualitu práce jako dědictví, na němž mají podíl všichni; sluší se, aby zvláště v dnešní době vykazovala spiritualita práce zralost, jakou vyžadují napětí a nepokoje myslí a srdcí: "Křesťany tedy vůbec nenapadá, aby stavěli proti sobě díla, která vytvořili lidé svým důvtipem a svou silou, a Boží moc, jako by rozumný tvor byl soupeřem Stvořitele. Spíše jsou přesvědčeni, že vítězství lidského pokolení jsou znamením velikosti Boží a plodem jeho nevýslovného úradku. Čím více však roste moc lidí, tím více se rozšiřuje odpovědnost jak jednotlivců, tak společenských celků. Z toho vysvítá, že křesťanské poselství neodvrací lidi od budování světa, ani je nevybízí k zanedbávání blaha svých bližních, ale spíše je k tomu zavazuje ještě přísněji."[12]

Navíc vědomí, že prací se člověk účastní díla stvoření, je nejhlubší pobídkou, aby ji na sebe bral v různých odvětvích: "Věřící tedy mají," čteme v konstituci Lumen gentium, "uznávat vnitřní povahu všeho stvořeného, jeho jednotu a zaměření k oslavě Boha. Také světskou činností si mají navzájem pomáhat k světějšímu životu, aby tak svět byl naplněn Kristovým duchem a účinněji dosáhl svého cíle ve spravedlnosti, lásce a míru ... Svou odbornou znalostí ve světských oborech a svou činností, která byla vnitřně povýšena Kristovou milostí, ať vydatně přispívají k tomu, aby stvořené hodnoty byly lidskou prací, technikou a kulturou rozvíjeny podle řádu Stvořitelova a ve světle jeho slova k prospěchu všech lidí bez výjimky."[13]

Kristus – člověk práce

26. Pravdu, že prací se člověk účastní díla samého Boha, svého Stvořitele, obzvlášť postavil do popředí Ježíš Kristus. Ten Ježíš, o kterém mnoho jeho prvních posluchačů v Nazaretě říkalo s úžasem: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! ... Copak to není ten tesař?"[14] Neboť Ježíš "dobrou zprávu", která mu byla svěřena, slova věčné Moudrosti, nejen hlásal, ale především naplňoval skutkem. Bylo to proto také "evangelium práce", když ten, který je hlásal, byl sám člověkem práce, práce řemeslné jako Josef z Nazareta.[15] Ačkoli v jeho slovech nenajdeme zvláštní příkaz k práci – naopak v jednom případě zákaz přílišné starosti o práci a existenci[16] –, mluví nicméně Kristův život jednoznačně: Kristus patří ke "světu práce," má pro lidskou práci uznání a úctu; a můžeme dodat: hledí s láskou na práci, na její různé druhy, Neboť v každé vidi zvláštní rys podobnosti člověka s Bohem, Stvořitelem a Otcem. Což neříká: "Můj Otec je vinař"[17] a nepřenáší různým způsobem do svého učení základní pravdu o práci, která je vyjádřena už v celé starozákonní tradici knihou Geneze?

V knihách Starého zákona nechybějí rozmanité odkazy na různá povolání, která člověk vykonává: tak například na lékaře[18], na lékárníka[19], na řemeslníka-umělce[20], na kováře[21] (tato slova by se mohla vztáhnout na práci novodobého kovodělníka), na hrnčíře[22], na rolníka[23], na učence[24], na mořeplavce[25], na stavitele[26], hudebníka[27], pastýře[28], rybáře[29]. Známá jsou krásná slova věnovaná práci ženy[30]. Ježíš Kristus se ve svých podobenstvích o Božím království stále odvolává na lidskou práci: na práci pastýře[31], rolníka[32], lékaře[33], rozsévač[34], hospodáře[35], služebníka[36], správce[37], rybáře[38], obchodníka[39], nádeníka[40]. Také mluví o různorodé práci žen[41]. Apoštolát připodobňuje k fyzické práci ženců[42] nebo rybářů[43]. Vzpomíná také učenců[44].

Tato Kristova nauka o práci, podložená příkladem vlastního života v Nazaretě, nalézá obzvláště živou ozvěnu v učení apoštola Pavla. Svatý Pavel se chlubil tím, že pracoval ve svém povolání (pravděpodobně vyráběl stany)[45] a že díky tomu si mohl i jako apoštol sám vydělávat na živobytí[46]: "ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž"[47]. Odtud také plynou jeho ponaučení o práci, která mají ráz napomenutí a příkazu. Soluňanům píše takto: "Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají."[48] Apoštol opravdu, když připomíná, že "někteří ... žijí zahálčivě a vůbec nepracují"[49], neváhá v této souvislosti vyslovit: "Kdo nechce pracovat, ať nejí."[50] Naopak na jiném místě povzbuzuje: "Cokoli děláte, dělejte z duše jako pro Pána, a ne pro lidi. Víte, že od Pána obdržíte za odměnu dědictví."[51]

Ponaučení apoštola národů – jak je zřejmé – jsou velmi závažná a mají klíčový význam pro morálku a spiritualitu lidské práce. Jsou důležitým dodatkem k velkému, třebas prostému a skromnému "evangeliu práce", jaké nalézáme v životě Krista a v jeho podobenstvích – v tom, co "konal a čemu učil"[52].

Podle těchto zřetelných směrnic, pocházejících ze samotného Zdroje, církev vždy hlásala to, co nacházíme moderně vyjádřeno v nauce 2. vatikánského sněmu: "Jak lidská činnost z člověka vychází, tak k němu i směřuje. Když člověk pracuje, nemění jenom svět a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe. Mnohému se naučí, rozvíjí své schopnosti, vychází ze sebe a nad sebe. Takový růst je při správném pochopení vzácnější než vnější bohatství, které lze nashromáždit ... Toto je tedy pravidlo pro lidskou činnost: aby byla podle Božího plánu a Boží vůle v souladu s pravým dobrem lidstva a ponechala člověku jako jedinci nebo i jako členu možnost rozvíjet své povolání do plnosti."[53]

V rámci takového pohledu na hodnotu lidské práce, to je v rámci takové spirituality práce, se plně vysvětlí to, co čteme na témže místě pastorální konstituce koncilu o správném smyslu pokroku: "Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má. Podobně i všechno, co lidé dělají pro dosažení větší spravedlnosti, širšího bratrství i lidštějšího uspořádání společenských vztahů, je cennější než technické pokroky. Tyto pokroky mohou totiž poskytnout k povznesení člověka jakoby látku, avšak samy ze sebe ho uskutečnit nemohou."[54]

Takový pohled na pokrok a rozvoj – námět tak velmi zaměstnávající myšlení lidí naší doby – se dá pochopit jen jako plod osvědčené spirituality lidské práce a jenom na základě takové spirituality může být také naplněn a uskutečněn. Je to tedy pohled a program, který má kořeny v "evangeliu práce".

Lidská práce ve světle Kristova kříže a zmrtvýchvstání

27. Je ještě jedno hledisko lidské práce, jedna její podstatná stránka, do které hluboko vniká spiritualita vybudovaná na evangeliu. Každá práce – jak fyzická, tak duševní – je nezbytně spojena s námahou. Kniha Geneze to vyjadřuje s určitou hořkostí, když staví prvotní požehnání práce, zahrnuté už v tajemství stvoření a spojené s povýšením člověka jako Božího obrazu, proti kletbě, kterou přivodil hřích: "Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život."[55] Toto trápení spojené s prací poznamenává cestu lidského života na zemi a obsahuje předpověď smrti: "V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, neboť z ní jsi byl vzat..."[56] Jakoby ozvěnou těch slov praví autor jedné z knih poučných: "I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost."[57] Na zemi není člověk, který by tato slova nemohl vztáhnout na sebe.

Jistým způsobem pronáší evangelium také v tomto ohledu své poslední slovo ve velikonočním tajemství Ježíše Krista. Tam také máme hledat odpověď na problémy tak důležité pro spiritualitu lidské práce. Ve velikonočním tajemství je totiž obsažen Kristův kříž, jeho poslušnost až k smrti, kterou apoštol staví do protikladu k neposlušnosti, jež na počátku zatížila pozemské dějiny člověka.[58] Je v něm obsaženo také povýšení Krista, který se skrze smrt na kříži vrací k svým učedníkům mocí Ducha svatého ve zmrtvýchvstání.

Pot a trápení, jaké jsou v nynějších podmínkách lidstva nezbytně spojeny s prací, dávají křesťanu a každému člověku povolanému k následování Krista možnost účastnit se skrze lásku na díle, které Kristus přišel naplnit.[59] Toto dílo spásy se dokonalo utrpením a smrtí na kříži. Když člověk snáší námahu práce v jednotě s Kristem, který byl pro nás ukřižován, spolupracuje jistým způsobem s Božím Synem na vykoupení lidstva. Prokazuje se jako opravdový Ježíšův učedník, když denně nese kříž[60] činnosti, ke které je povolán.

Kristus "tím, že vytrpěl smrt za všechny hříšníky, učí nás svým příkladem, že je také třeba nést kříž, který tělo a svět klade na bedra těm, kdo hledají mír a spravedlnost". Ale současně se Kristus "svým zmrtvýchvstáním stal Pánem, jemuž byla dána všecka moc na nebi i na zemi, a mocí svého Ducha dále nyní působí v srdcích lidí ... očišťuje a posiluje ušlechtilé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží zlidštit svůj život a podřídit tomuto cíli celou zemi"[61].

V lidské práci nalézá křesťan část Kristova kříže a přijímá ji v témže duchu vykoupení, v jakém Pán přijal za nás svůj kříž. V témže světle, které k nám proniká z Kristova zmrtvýchvstání, nalézáme vždycky světlo nového života, nového dobra, jakoby příslib nového nebe a nové země[62], na kterých má člověk a svět účast právě prostřednictvím námahy spojené s prací: prostřednictvím námahy – ale nikdy bez ní. Na jedné straně to potvrzuje, že kříž je v spiritualitě lidské práce nezbytný, ale na druhé straně se v tomto kříži a námaze odhaluje nové dobro, které má v práci počátek. V práci, chápané hluboce a všestranně, ale nikdy bez ní.

Není snad toto nové dobro – ovoce lidské práce – už částečkou "nové země", kde je domovem spravedlnost?[63] Jaký má vztah ke Kristovu zmrtvýchvstání, je-li pravda, že mnohotvárná námaha lidské práce je součástí Kristova kříže? I na tuto otázku se snaží odpovědět koncil, čerpaje světlo ze samotných pramenů zjeveného slova: "Dostali jsme napomenutí, že člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe (srov. Lk 9,25). Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti."[64]

V těchto meditacích, věnovaných lidské práci, jsme se snažili vyzvednout všechno, co se zdá nezbytné, jestliže se má prací na zemi rozmnožovat nejen "ovoce našeho přičinění," ale i "lidská důstojnost, bratrské společenství a svoboda"[65]. Každý křesťan, který slyší slovo živého Boha a spojuje práci s modlitbou, ať ví, jaké místo zaujímá tato jeho práce nejen v pozemském pokroku, ale i ve vzrůstu Božího království, do kterého jsme všichni povoláni mocí Ducha svatého a slovem evangelia.

Když posléze tuto úvahu uzavírám, sluší se, abych vám, ctihodní bratři a milovaní synové a dcery, s největší láskou udělil v Pánu apoštolské požehnání, přípověď darů a pomoci z nebe.

Tento dokument, který jsem připravil k uveřejnění na 15. květen t.r., k 90. výročí vydání encykliky Rerum novarum, jsem mohl definitivně přehlédnout až po návratu z nemocnice.

Dáno v Castel Gandolfo, dne 14. září o svátku Povýšení svatého kříže roku 1981, v třetím roce mého pontifikátu.

Papež Jan Pavel II.


[1] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 34: AAS 58 (1966), s. 1052n

[2] Srov. 2,2; Ex 20,8.11; Dt 5,12 a n

[3] Srov. Gn 2,3

[4] Zj 15,3

[5] Srov. Gn 1,4.10.12.18.21.25.31

[6] Jan 5,17

[7] Srov. Žid 4,1.9n.

[8] Srov. Jan 14,2

[9] Srov. Dt 5,12nn.; Ex 20,8-12

[10] Srov. Mt 25,21

[11] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 34: AAS 58 (1966), s. 1052nn

[12] Tamtéž

[13] 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 36: AAS 57 (1965), s. 41

[14] Mk 6,2n.

[15] Srov. Mt 13,55

[16] Srov. Mt 6,25-34

[17] Jan 15,1

[18] Srov. Sir 38,1nn.

[19] Srov. Sir 38,4-8

[20] Srov. Ex 31,1-5; Sir 38,27

[21] Srov. Gn 4,22; Iz 44,12

[22] Srov. Jer 18,3n.; Sir 38,29n.

[23] Srov. Gn 9,20; Iz 5,ln.

[24] Srov. Kaz 12,9-12; Sir 39,1-8

[25] Srov. Ž 107,23-30; Mdr 14,2-3

[26] Srov. Gn 11,3; 2 Král 12,12n.; 22,5n.

[27] Srov. Gn 4,21

[28] Srov. Gn 4,1; 37,3; Ex 3,1; Sam 16,11 aj.

[29] Srov. Ez 47,10

[30] Srov. Př 31,15-27

[31] Srov. např. Jan 10,1-16

[32] Srov. Mk 12,1-12

[33] Srov. Lk 4,23

[34] Srov. Mk 4,1-9

[35] Srov. Mt 13,52

[36] Srov. Mt 24,45; Lk 12,42-48

[37] Srov. Lk 16,1-8

[38] Srov. Mt 13,47-50

[39] Srov. Mt 13,45n.

[40] Srov. Mt 20,1-16

[41] Srov. Mt 13,33; Lk 15,8n.

[42] Srov. Mt 9,37; Jan 4,35-38

[43] Srov. Mt 4,19

[44] Srov. Mt 13,52

[45] Srov. Sk 18,3

[46] Srov. Sk 20,34n.

[47] 2 Sol 3,8. Sv. Pavel uznává právo misionáře na vydržování: Kor 9,6-14; Gal 6,6; 2 Sol 3,9; srov. Lk 10,7

[48] 2 Sol 3,12

[49] 2 Sol 3,11

[50] 2 Sol 3,10

[51] Kol 3,23n.

[52] Sk 1,1

[53] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 35: AAS 58 (1966), s. 1053

[54] Tamtéž

[55] Gn 3,17

[56] Gn 3,19

[57] Kaz 2,11

[58] Srov. Řím 5,19

[59] Srov. Jan 17,4

[60] Srov. Lk 9,23

[61] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 38: AAS 58 (1966), s. 1055n

[62] Srov. 2 Petr 3,13; Zj 21,1

[63] Srov. 2 Petr 3,13

[64] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 39: AAS 58 (1966), s. 1057

[65] Tamtéž

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás